Můj čas

     Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

     Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání, a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

(Evangelium podle Matouše 5:13-20, ekumenický překlad Bible)

     Co je Vám nejdražší? Co je pro nás nejcennější? Pro co dýcháme? Pro co ráno vstáváme, abychom šli do práce? Co je naší největší radosti? Pro co přinášíme ty největší oběti? Pro co bychom, - když by na to přišlo, - byli ochotní nasadit vlastní život? Co je zkrátka největší perlou našeho příběhu?

     Naše kariéra? Náš životní partner a náš vztah? Naše děti a naše rodina? Naši přátelé? Náš byt nebo dům? Zahrada nebo vytuněný auťák? Náš pes či jiné zvíře? Osobní vztah s Bohem? Pán Ježíš Kristus sám? Jeho osobní povolání do služby druhým? Kostel nebo modlitebna? Naše zdraví? Půvab či charisma? Náš image, prestiž, dobrá pověst? Naše skutečné či předstírané mládí? Všechno doteď řečeno, nebo ještě něco naprosto jiného? Co? Naše vzpomínky? Naše sny? Náš přítomný okamžik nebo naše plánovaná budoucnost? Čas, kdy odpočíváme? Čas, kdy se vzděláváme? Čas, kdy se učíme nebrat věci zas tak úplně vážně? Co je nám na celém světě i pod veškerým nebem to nejdražší?

     A když to víme, odpovídá tomu náš den? Když to tušíme, vypadá podle toho náš týden? Žijeme jeden kvalitní příběh, nebo popravdě dvojí život? Jsme plně sami sebou, a to tak, jak se v nejhlubších svých hlubinách cítíme? A jak se vnímáme, můžeme být takto i navenek? A to, co vyjadřujeme navenek, můžeme dělat v hlavním pracovním a odpočinkovém čase? Můžeme bdít i snít s tímto vědomím i podvědomím? Jsme jinými slovy v souladu sami se sebou? Pokud ano, přátelé, jsme spaseni.

    Co tímto slůvkem vyjadřujeme? Znamená to, že jsme ve svém nitru i ve svých projevech zcela integrování, propojeni. Je to vrchol našeho lidství. Najít sebe sama, smířit se s ním a pak si ho užívat. Nejen ty oblastní příjemné a milé, na které jsme přirozeně hrdí. Ale i ty oblasti, které se nám na nás samých nelíbí, které náš vytáčejí, štvou, které nám působí bolest, které bychom nejraději neměli. Uvedu příklad: Mladá žena není spokojená se svojí postavou. Nebo mladý muž zápasí se svojí ctižádosti. Není v tom příliš velký rozdíl. Oba to moc nemohou ovlivnit. Musí se přijmout takový, jací jsou, a pokud chtějí vykročit dál, musí se naučit mít sami sebe rádi. Proč? Protože pokud to neudělají, budou za své nepřijaté tělo nebo nepřijatou vlastnost trestat druhé. Jak? Třeba tak, že nebudou autenticky laskaví. Ano, možná se naučí usmívat při běžných reakcích. Možná budou chtít být profesně i lidsky příjemní, ale pravá laskavost to nikdy nebude. Jak tedy plně přijmout sebe sama? Jak se naučit přijímat svůj každodenní příběh zcela bez výhrad?

     Dnešní slovo evangelia – oné vítězné zprávy nám k tomu nabízí odpověď: přijmout se jako dar pro ostatní. Nejen na oko – jako. Vždyť Ježíš neřekl buďte jako sůl, ani neřekl buďte jako světlo. Řekl vy jste solí, vy jste světlem. Někdy mi má žena ve své nejslabší chvíli řekne, jak jí mrzí, že má křivé nohy. Mně by to nikdy nenapadlo, protože ji mám nesmírně rád. A protože jsem kazatel, který musí umět mluvit jazykem, aby si ho lidé pamatovali po zbytek týdne, rád odpovídám slovy: že kdyby měla nohy rovné, nikdy bych jí nemiloval! A myslím to zcela vážně. Já ji zase občas řeknu, že mě moc mrzí, že nejsem příliš praktický muž oproti jejímu všestrannému otci. A čím ona posiluje mé sebevědomí? To vám psát nebudu, nebo možná příště ve svém dalším skvělém kázání.

     Bezvýhradná láska Agapé tedy mění náš svět. Mění naše vztahy. Proměňuje naše srdce. Když vás někdo miluje takoví, jací jste, kvetete, žijete, jste. A o tom je druhá část dnešní dobré zprávy: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Slovo spravedlnost znamená, co se líbí Bohu, co si přeje Bůh. Je to právní výraz. Buď jste odsouzení – vinní, nebo jste ospravedlnění – prohlášení za nevinné, spravedlivé. Evangelista Matouš, který chce svým evangeliem oslovit především vzdělané a zbožné křesťany židovského původu ví, že musí operovat s dobrými skutky, které potvrzují dobrý přístup k Bohu i k lidem. A své čtenáře zcela dramatickým způsobem vede k pokoře vůči Ježíši Kristu, kterého těmito slovy z jeho známého kázání na hoře demaskuje jako Mesiáše, který je hodem veškeré naší důvěry. Nám, kterým není židovský způsob myšlení tolik blízký, protože jsme nevyrostli, jak praví Ježíš, na Mojžíšové Zákoně, ani na tzv. malých a velkých prorocích Písem Starého Zákona – první polovině Bible, kterou respektovali Židé i první křesťané, tedy nám, kterým není tento způsob myšlení tak blízký, bych ho převyprávěl asi takto: Náš lidský úděl se zcela nenaplní, dokud naše svědomí jako výraz Božího Zákona v nás se nepropojí s našimi prioritami a projevy, chceme-li s našimi každodenními skutky.

     A proč nám tak banální věc musí říct kazatel s Biblí v ruce? Protože nezvěstuje lepší morálku, ale proměněný život skrze pomoc Ježíše Krista. Že nás to tak trochu ponižuje slyšet, že to bez Krista nezvládneme? Před sebou a lidmi možná, ale ne před Bohem. A ani před sebou a před lidmi to nebude, stejně jako když jsme hovořili o svém nedostatečném přijetí svého těla a svého charakteru, zcela autentické, pravdivé, úplné. Co tedy v nás Ježíš dělá výjimečného? A tím se vracíme k úvodu – kruh se uzavírá: On, jako výraz odvěkého Božího charakteru, nás přijímá takové, jací jsme. Když to domyslíme, je to zcela uzdravující a proměňující. Je to zároveň osvobodivé a nesmírně nadějné. Ano, sám sebou mohu být pouze, když mě někdo takového umí přijímat. Když to mohu nově zažít, každodenně prožívat, k tomuto se neustále vracet. Zdrojem této lásky je totiž Láska sama – Bůh, kterého nám jeho Syn Ježíš Kristus přišel odhalit. Proto čteme opakovaně jeho příběh ve čtyřech evangeliích v Novém Zákoně – tj. v druhé polovině Bible, oné knihovně 66 knih mnoha žánrů, z níž Zákon Nový má knih 27. Vrcholem této lásky ke každému z nás byla jeho oběť na kříži. Tam demonstroval její sílu nad každou lidskou i démonskou zlobou a nenávisti. A protože třetího dne vstal z mrtvých jako výraz Boží moci, kterou nemůže ani smrt omezit, nabízí nám dnes naději, že z této samé moci můžeme zvládat své „křivé nohy, dlouhé nosy a odstávající uši“ i všechny naše charakterní nedostatky. Má moc si všechno použít pro naše dobro. Co my víme? Nejsou nakonec naše vnější i vnitřní nedostatky zároveň naší ochranou pro tuto nejvyšší lásku?

     „Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, že nás miluješ takové, jací jsme. Děkujeme, že chceš svým svatým Duchem propojit naše klady s našimi zápory, abychom byli plně smíření. Prosíme tě, abys nás na našich nelehkých cestách k tomu vedl. Víme, že je to celoživotní proces proměny. Pro Tvé slavné jméno nad každé jméno na nebi i na zemi! Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“  (1. list Janův 4:7-12, ekumenický překlad Bible).

JK.