Jdi na obsah Jdi na menu
 

O zbožných mužích

    

     Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků,

              který nestojí na cestě hříšných,

              který nesedává s posměvači,

nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon,

nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

Je jako strom zasazený u tekoucí vody,

který dává své ovoce v pravý čas,

jemuž listí neuvadá.

Vše, co podnikne, se zdaří.

 

     Se svévolníky je tomu jinak:

               jsou jak plevy hnané větrem.

Na soudu svévolní neobstojí,

ani hříšní v shromáždění spravedlivých.

Hospodin zná cestu spravedlivých,

ale cesta svévolníků vede do záhuby.

(Žalm 1, ekumenický překlad Bible)

 

 

     Máme-li dnes, vážení čtenáři, přemýšlet o zbožných mužích, potřebujeme si hned v úvodu sjednotit pojmy. Co předně myslíme slovem „zbožný“? Vyjdeme-li z našeho úvodního čtení, - tedy z Žalmu 1, - je to muž, který neustále hledá Hospodina ve svém příběhu. Svůj život přijal jako Boží dar, kterým chápe setkání a setkávání s Původcem sebe sama. A to symbolicky vyjádřeno, jak jsme právě četli: ve dne i v noci. Hospodinovým zákonem je myšleno nejen Desatero, které je vlastně jen špičkou ledovce tzv. Mojžíšova Zákona zapsaného v pěti knihách Mojžíšových, kterým souhrnně říkáme Tóra. Je tím také myšleno doslova nejhlubší Boží srdce, které se v této psané autoritě od začátku až do jeho úplného konce všestranně promítá. A tak si můžeme představit žalmistu, jak zpívá Žalm 1 za doprovodu strunného nástroje, a představuje si každého, kdo chce být v nejtěsnější blízkosti svého Tvůrce. Chce být s Ním tak propojený, že veškeré jeho myšlenky a emoce zaměřuje na jeho výjimečnou laskavost. Není to ovšem jen čtenář tehdejší Bible – Starého Zákona, a není to samozřejmě jen modlitebník, který na toto slovo takto odpovídá. Čteme, že cokoliv udělá, se zdaří. Proč? Protože koná to, co se Bohu líbí. Počítá s jeho vedením, s jeho moudrostí, ale také s jeho požehnáním. Cítí se být pod jeho ochranou. Proto nese dobré ovoce, jako strom zasazený u tekoucí vody. Pramenitá voda ukazuje na zdroj Boží čistoty, proud nebeského života, ale také na naše duševní osvěžení i nejhlubší osobnostní mobilizaci a zmocnění.

     Zbožný muž našeho Žalmu si ale také dává dobrý pozor, s kým tráví svůj čas. Netráví ho se svévolníky, hříšníky a posměvači. To jsou tří spirituální skupiny lidí, které by ho od jeho zásad i životního stylu odváděli, a nakonec i definitivně odvedli. Kdo přesně jsou tyto tři skupiny? A jak to zároveň přeložit do dnešní doby? Pokusme se o to spolu: nejdříve svévolníci. To jsou ti, kteří se neptají na Boží vůli ve svém životě. Naopak. Chtějí žít jen podle svých vlastních měřítek. Jejich svévole jim velí, jak mají být vedeni. Oni sami sobě i druhým určují, co je dobré, a co naopak zlé. To je samozřejmě zásadní duchovní problém. Zbožný muž se naopak ptá Hospodina, co je dobré a co zlé. V tomto zbožný muž jedná zcela jinak. V tom je ale také jeho spirituální odlišnost. Pak jsou zmínění hříšníci. To jsou ti, kteří ignorují Boží Zákon včetně desatera. Zkrátka veškerý jejich hodnotový žebříček je v rozporu s Božím přáním, a to právě a jen pro ně. Slovo „hřích“ znamená „minutí se cíle“. Jsou to tedy lidé, kteří se míjí svému nejhlubšímu lidství. Ve slově hřích, je ale také myšlenka minutí se s Boží představou o našem šťastném životě. Jsou to tedy lidé vnitřně dezorientovaní i lidé nepoučitelně tvrdohlaví. Poslední jmenovaná skupina jsou posměvači. Ti jsou na tom před Hospodinem v nejméně příznivé situaci. Posmívají se, doslova vysmívají Božímu slovu zjevenému v Zákoně. Zlehčují život zbožných lidí. Shazují celý Boží řád. Jsou aktivní ve svých způsobech zlehčování. V některých případech dokonce mentorují proti samotnému Bohu jako nepřesní a nepraví učitelé. Tak těmto třem typům lidí se zbožný muž zcela vědomě a aktivně vyhýbá, aby si uchoval svůj nejniternější obraz laskavého a dobrého Boha.

     Náš Žalm jde ovšem do větší hloubky: otevírá skupinu 41 Žalmů, kterým se souhrnně říká Žalmy královské. A to proto, že opěvují a tím vyvyšují svého vlastního krále nad Izraelem jako představitele Božího pomazaného služebníka. Tedy toho, kterého si vyvolil a ustanovil Hospodin. Kdo se dívá na svého krále jako na vzor Božího muže, uklidňuje tím své srdce, protože se cítí pod jeho vedením v určitém duchovním bezpečí. Kdo ovšem takto ctí svého pozemského krále, ctí zároveň Krále Hospodina na trůnu v nebesích.  Proč to zmiňujeme? Protože dnešní zbožný muž, který má přirozený vliv na své okolí, tím samozřejmě okamžitě ukazuje na svého Krále v Bohu, a je už druhořadé, jestli je v roli politika, kněze, vědce, doktora či soudce, vysokého manažera, vedoucího nebo řadového dělníka. Svým životem zjevuje Boží milosrdenství a slitování, stejně jako právo a spravedlnost. Je to tedy člověk, který kolem sebe šíří vše, co prožívá ve svém osobním chození s Bohem.

     Na Žalm 1 se ovšem můžeme dívat ještě jinou optikou: může nám ukazovat na univerzální, všeobecnou zbožnost, která se nabízí nejen mužům, ale samozřejmě stejně tak ženám. Vždyť v tehdejší patriarchální společnosti slovo k mužům, bylo zároveň slovo ke všem v celé společnosti, protože muži zastupovali před Bohem veškerý přítomný lid. A tak to, co jsme si doteď řekli, může být velikou výzvou skutečně pro každého: pro všechny muže i ženy – ženy i muže. Vždyť Izraelský král chtěl být svojí zbožností příkladem pro každého v jeho království. Tím zajistil své zemi jednotu a zároveň duchovní rozvoj. Dnes se každá dobrá firma snaží formulovat klíčové hodnoty, které zajistí týmové myšlení a jednání. Kdo přemýšlí týmově, je pro firmu klíčový. Kdo si naopak hraje jen na svém vlastním písečku, firmě dlouhodobě neprospívá.

     Vrcholem a naplněním ideálu tohoto Žalmu ovšem najdeme především v lidství Ježíše Krista tak, jak nám ho jednotlivá čtyři evangelia v Novém Zákoně odhalují. Kristus ztělesňuje zbožného muže a zároveň zbožného člověka. Je archetypem nejen obnoveného mužství, ale stejně tak představitelem obnoveného lidství. Po svém křtu v Jordánu jde svou zcela novou cestou, ke které vyzývá své učedníky a zástupy. Svým protivníkům vyčítá jejich staré, tvrdé a málo citlivé myšlení a cítění. Jejich špatný obraz Boha, ze kterého toto všechno vychází. Dívají se na něho jako na boha askeze, přísnosti, nekonečných zásad. Ale ne jako na toho, který se slitovává, odpouští, dává nové šance. Tím ovšem Ježíš vstupuje do své osudové konfrontace, která ho v konečném důsledku stojí život. Jeho obraz milosrdného Boha se na kříži střetl s obrazem boha mrtvých zásad a vnější povrchností. Jeho obraz Boha lásky ovšem také na kříži triumfuje nad veškerým našim hříchem. Přiznaným i nepřiznaným. Nejen morálním, ale mnohem více duchovním. Vždyť nejhlubší podstatou našeho duchovního hříchu je především náš duchovní nezájem a lhostejnost, tedy nejen to, že v Božího Syna nevěříme, ale především že věřit nechceme. Tím ovšem ukázal Ježíš na svého nebeského Otce jako na Boha nesmírně shovívavého a velmi trpělivého. Otce, který nám má připomínat otce starostlivého, věrného a pečujícího. I toto může ke zbožným otcům v dnešní době promlouvat.

     Ale také ženy mohou v náručí Ježíše Krista – muže zralého a vnitřně integrovaného – více zakoušet hloubku své ženskosti, své celistvé krásy i své důstojnosti. Při jeho pozemské pouti tvořili ženy nezbytnou součást jeho družiny. Cítili se v jeho blízkosti přijímané, uznávané, na stejné úrovni jako muži. Osobně si velice vážím toho, že mohu sloužit v církvi, kde i ženy mohou být farářky. A moc fandím ženám ve své firmě na klíčových pozicích. Vždyť prvním, kterým se Ježíš po svém vzkříšení třetího dne po svém ukřižování ukázal byly právě ženy. A byli to také ženy, které jako první „apoštolky apoštolů“ hovořili, že Ježíš překonal smrt! Co tím vším chceme říct? Že naše pravá zbožnost roste z jedinečné zbožnosti našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Kdo v něho doufá, je zbožným člověkem bez rozdílu pohlaví. Ano, On je zdrojem naší pravé zbožnosti.

     Charakter zbožných mužů a žen roste. Je dynamikou svatého Ducha a jeho rozmanitého ovoce. Tedy i projevů a dobrých skutků jako důsledku osobního vztahu s Bohem. Kdo má rád druhé lidi, ukazuje tím okamžitě, že má rád i Pána Boha, a to i kdyby na bohoslužby nikdy nechodil. Kdo druhé lidí rád nemá, nemá rád ani Pána Boha, a to i kdyby od rána do večera den co den klečel před oltářem svého kostela. Život potvrzuje víru. Neverbální projevy mají předcházet projevům verbálním. Slova mají definovat naše hodnoty. A tak nám dej Pán milost, abychom mohli v této zbožnosti, muži i ženy, průběžně růst.

     Závěrem bych rád připomněl, jak jsou příklady zbožných mužů a žen i pro dnešní dobu nesmírně důležité. Jak potřebujeme mít své ideály. Izrael si potřeboval díky královským žalmům poeticky připomínat, že mají ve svém králi zosobnění věrného Božího služebníka. Dokonce se některé z těchto žalmů prý i divadelně zcela dramatickým způsobem předváděli, aby to mohl divák citelněji prožít. Našim příkladem je osoba Ježíše Krista. Hned potom ale také jeho apoštolové. Dnes možná ti, kteří nám svým životem ukazují na radostné poselství evangelia. Lidé, kteří nás duchovně inspirují a vedou, doprovázejí, jsou zkrátka lidsky i modlitebně nablízku. Važme si jich proto, a prokazujme jim prosím dvojnásobnou úctu.

 

     „Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, náš společný Spasiteli, za všechny příklady a vzory, kterých je Bible i historie církve i současnost plná. Děkujeme za statečné muže a ženy, kteří šli, a kteří jdou proti proudu, aby nás povzbuzovali na této úzké cestě za tebou. Víme, že jejich dobré svědectví není v tom, že byli dokonalí, ale právě naopak v tom, že si svoji nedokonalost uměli před tebou pravidelně přiznávat. Tak rostli do tvé pokory a tichosti. Prosíme tě, abychom mohli jít touto cestou. Nechť je v našich slabostech patrná tvá síla a moc! Amen.“

 

Slovo na cestu s požehnáním: Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Evangelium podle Matouše 11:28-30, ekumenický překlad Bible).

JK.