Jdi na obsah Jdi na menu
 

Co Pána Boha štve?

 

     Slyšte slovo Hospodinovo, sodomští náčelníci, naslouchejte naučení našeho Boha, lide gomorský. "K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.

 

     Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.

 

     Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země. Když však odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč." Tak promluvila Hospodinova ústa.

(Izajáš 1:10-20, ekumenický překlad Bible)

 
 

     Vždy když čteme, milí přátelé, takovéto a podobné texty ze Starého Zákona, jako je ten dnešní z tzv. velkého proroka Izajáše, vždy je nutné se na tato místa dívat nejen z optiky historického kontextu – tedy o kom je přesně řeč v nějaké konkrétní době, ale okamžitě následně jako určité nadčasové archetypální jednání – tedy stále se opakující tendence v každém z nás. Když totiž takto budeme číst celou Bibli, otevře se nám v osobní rovině daleko více. Je to kniha s nadčasovým poselstvím pro každého, kdo má zájem vstoupit do tohoto důvěrného vztahu s Hospodinem.

 

     Takže když si přeložíme název knihy Izajáš na „Hospodin je spása,“ a když víme, že je tato poměrně rozsáhlá kniha sbírkou mnoha žánrů z různých dob, okamžitě nás musí napadnout, že se tady chce Bůh prezentovat především jako ten, který neustále hledá skulinky k člověku, aby ho mohl oslovit a přivést k sobě zpátky. Je tak aktivní a iniciativní, že každá námitka, výhrada, zaslíbení i povzbuzení nás má duchovně mobilizovat směrem od zla k dobru. Ne jinak je tomu v našem dnešním úseku, kterým jsme začali. O co tady jde?

 

     Panu Bohu vadí dvě věci: (1) Když si Ho chceme podplácet, a potom (2) když žijeme dvojí život.

To první není problém jen Izraele a Judy, kterým je primárně tato výčitka adresována. Ano, jejich historický problém byl, že sice konali na oko přesně ty oběti zvířat, které určoval Mojžíšův Zákon. Mohli bychom říct: jak si to Bůh někdy na počátku přál. Jenže oni obětovali s naprosto cizím – pohanským, tedy velice špatným – motivem. Jakým? Chtít si Hospodina nejdříve přivolat, a pak udobřit dary, o kterých se nesprávně domnívali, že přinášejí ze svého vlastnictví. A zapomněli, že vše co člověk Hospodinu přináší je ve skutečnosti už dávno Hospodina. Že dávají jen z toho, co předtím dostali. A protože jim toto zastínila jejich náboženská sebestřednost, začali se domnívat, že si takto nebesa přiblíží na svoji stranu.

 

     Toto ovšem může být problém i náš. Něco Bohu dáváme, a je nyní druhořadé co: jestli svůj čas, své peníze, svůj majetek nebo svůj intelekt, a můžeme se domnívat, že si tím získáváme Jeho zvláštní pozornost. Jenže my jí máme i bez našich darů. To, že se Pánu Bohu vydáváme má být aktem naší vděčnosti a lásky. Vděčnosti, že dáváme z jeho darů, a lásky, že Mu tím chceme vyjádřit, jak Ho máme rádi. Proto apoštolové povzbuzují ke štědrosti především s radostí a dobrovolnosti! Proto apoštol Pavel ve svém druhém listě Korintským píše už ne o desátcích, ale o zásadě vyrovnání, tedy o darech z přebytku pro nedostatek druhým potřebným (2. Kor 8:11-15).

     Dovolte mi prosím v této souvislosti malou poznámku: když mi podporujeme svého duchovního kazatele nebo faráře, - a věřte my, je to naše prvořadá zodpovědnost pokud od něho čerpáme požehnání stejně jako si pravidelně platíme své doktory skrze svoji pojišťovnu, - konáme tak opět, protože Pánu Ježíši Kristu vyjadřujeme svoji závislost na jeho každodenní přítomné péči. Pokud ovšem dáváme jen člověku, nebo církvi bez této víry v Krista, jde o oběti, které Hospodin nepřijímá. Ba co více: mohou nám duchovně ublížit.

 

     Druhý náš problém může být, jak už jsme zmínili, dvojí život – určitě známe slůvko: pokrytectví. A opět vyjděme z historické souvislosti starého Izraele. Do chrámového nádvoří v Jeruzaléme měli ve svátky přicházet minimálně třikrát za rok: na den nekvašených chlebů, o letnicích a při slavnosti stánků. Také v ideálním případě o novoluní.

     A to také pečlivě dělali. Jenže po zbytek liturgického roku žili s tzv. krví na rukou – tedy proti právu a spravedlnosti ve své společnosti. Konkrétně Izajáš zmiňuje bezpráví na nejslabších, což v tehdejších rozvětvených rodinách byli především vdovy a sirotky. Kdekdo je využíval a zneužíval. A to Hospodina nesmírně uráželo! On je přeci přítomen i v těch nejslabších, nejen v chrámě!

 

     Dnes bychom řekli: On je s námi nejen při našich bohoslužbách, ale také v každém, komu je upíráno právo na hodnotný život. Ať se jedná o různé menšiny, nebo o lidi všelijak hendikepované stejně jako už ne příliš perspektivní. Dále bychom ale také mohli říct, že naší bohoslužbou má být nejen ono pravidelné nedělní setkání církve, ale stejně tak náš život v rodinách a na pracovištích či ve školách. Bůh má být skrze nás zkrátka zviditelňován ve všech vztazích, ve všech našich aktivitách, kdekoliv se pohybujeme máme odrážet živého Krista.

     Jak myslíme? Jak hovoříme? Jak spoluvytváříme hodnoty pro druhé? Odráží naše myšlení hledání Boží vůle, proměňující se Kristův charakter soucitu, odpuštění a milosrdenství? Nejsme místo toho stále ještě plní odplácení, pomstychtivostí, zahořklosti a rezignace? Jak s druhými (a o druhých) hovoříme? S úctou nebo pohrdáním? Nakonec, jak vypadají naše skutky? Vyjadřují Kristův charakter nezištnosti a neokázalosti, nebo právě naopak? Jsme strůjci pokoje či nepokoje? Jsme druhým příkladem Boží lásky??

 

     Protože je ovšem Bůh naší záchranou, ví, že potřebujeme jeho každodenní vykoupení, neustálou pomoc. Proto v závěru Izajáš píše o nabídce našeho očištění. Jen On nás může uschopnit k naplnění jeho představ o našem šťastném životě. Na nás je pouze, abychom to uměli pokorně přijímat v závislosti na jeho dobrotě. Pokud se tak rozhodneme, budeme užívat dobrých darů země. Pokud tuto nabídku naší spásy odmítáme, zůstáváme předmětem jeho soudu, i když, přátelé, popravdě řečeno úplně zbytečně. Veškerý soud už za nás totiž na sebe vzal Jeho Syn Ježíš Kristus, aby se nám tak plně vyhnul. Jeho krev nás očišťuje.

     To jsou ony zmiňované symboly: šarlat a rudý purpur, které jeho mocí očistí naše svědomí jako sníh nebo bílou vlnu. Toto už pro nás Hospodin skrze svého Syna učinil. Je to tedy zase jen On, kdo nás může zmocnit žít život podle Jeho svatých představ a cílů, s motivací, která je ovocem jeho lásky. Jak se nyní rozhodnete? Jak bude zítra vypadat Váš život? A kde všude budete oním pokorným knězem přinášející oběti smíru, milosrdenství a potěšení??

 
 

     „Děkujeme, nebeský náš Otče, Hospodine, za lásku vyjádřenou oběti na kříži našeho společného Spasitele Ježíše. Prosíme Tě, abychom na každý den uměli jít cestou kříže v sebezapírání své sebestřednosti, cestou novou a Tobě libou. Amen.“

 

Slovo na cestu s požehnáním: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (List Římanům 12:1-2, ekumenický překlad Bible).

JK.