Napřímení uzdravené ženy
V sobotu učil v jedné synagóze. Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let: byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na ni ruce; ona se ihned vzpřímila a velebila Boha.
Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Na to Pán odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet? A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?“ Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal.
(Evangelium podle Lukáše 13:10-17).
Příběh, který jsme právě dočetli je o Božím charakteru soucitu, který Ježíš konkrétně ukázal uzdravením nešťastné ženy. Nemohla narovnat páteř. Její pohled mířil pouze k zemi. Navštěvovala židovský kostel – synagógu, protože chtěla pravidelně pečovat o svoji víru, že i když trpí, Hospodin o jejím trápení nejenom ví, ale dává jí i vnitřní sílu ho unést. Možná byla její víra tak silná, že své trápení brala jako nástroj porozumění lidem v podobné situaci. Nevíme. Každopádně se v našem příběhu ocitá ve správnou chvíli na správném místě. Bůh k ní sestoupil. Jak?
Ve chvíli, kdy jí Ježíš zahlédl, okamžitě jí zavolal, a svým uzdravujícím slovem a dotekem pomohl vidět před sebe i nad sebe. Napřímil jí. To dělá Ježíš i dnes. Když Mu dovolíme, aby se nás Bůh dotkl, začneme vidět vnitřním zrakem před sebe i nad sebe. Jinými slovy: kudy máme jít, a kdo nám na této cestě obrazně řečeno kryje záda. Když tedy Ježíš uzdravil ženu, ihned velebila Boha. To znamená, že Mu děkovala a chválila Ho za Jeho laskavou dobrotu. Věděla, kdo za její změnou stojí.
Páteř nám může ukazovat na náš charakter. Proto také někdy o někom říkáme, že má křivou páteř, nebo že je přímo křivák, když tím vyjadřujeme, že od něho můžeme čekat kdejakou křivárnu. „Není to rovný chlap, bacha na něj!,“ říkají vojáci nováčkům. Někdy dokonce o někom jako vrchol špatnosti řekneme, že je bezpáteřní. Nechci tím říci, že žena v našem příběhu byla zlá. Vůbec ne! Rád bych jenom poukázat na všeobecné mínění o lidech z tzv. křivou páteří. O ženě se ale dovídáme, že i když patřila k Božímu lidu, protože je nazvána dcerou Abrahomovou - tedy tou, která patřila svým rodem i vyznáním k někomu, kdo byl všem určitým příkladem odvahy víry – ano, k Abrahamovi, přesto tato žena byla zároveň otrokyni, jak naprosto otevřeně čteme, satanovou, a to celých osmnáct let. To je vážné! Co si pod těmito slovy představit dnes?
Slovo: „Satan“ nebo také „Ďábel“ významově v křesťanské tradici znamená Boží a lidský protivník. Je to nepřítel, který nás chce od Boha vzdalovat, aby nás tak nakonec úplně odcizil i naší nejhlubší lidskosti. Nevíme přesně, jak se to u této ženy projevovalo, ale za její nemocí stál právě tento negativní vliv. Když ho tedy Ježíš přemohl svým slovem a dotekem, ukazuje nám tím dnešní příběh evangelia nanejvýš důležitou informaci: Bůh v Kristu má moc nad vším nečistým a zlým i v našich příbězích! Může svým slovem proměnit příčiny našich nesnází a bolestí. Může napřímit naši páteř, ať už to znamená proměnu našeho charakteru v našich nejzranitelnějších slabostech, nebo úlevu od všech konkrétních následků na našich tělech. Vždyť právě v dnešní době stále více vynikajících doktorů hovoří o příčinách našich nemocí v naší přetížené psychice jako o nemocech psychosomatických.
Jenže dnešní náš příběh není jen o tom, že se chce Bůh dotýkat našich charakterů, případně našich viditelných projevů. Je také o lidech, kteří nám v tom moc nepřejí. A na jednoho takového nám ukazuje představený synagógy. Typický křivák! Nevezme si Ježíše někde stranou, jak by to udělal normální férový chlap, aby s ním hovořil z očí do očí, co se mu na něm nelíbí. Vždyť iniciativní byl Ježíš! Ne. On začne před všemi, hrdina, naopak napadat motiv slabé ženy, která prý v sobotu na bohoslužbu přišla z těchto zištných důvodů, aby nakonec byla uzdravená. To byla veliká podpásovka! Když vám někdo začne sahat na váš motiv, proč co říkáte nebo proč co děláte, překračuje tím takřka vždy své kompetence. Nedávno se mi to stalo v práci. Jedná z vedoucích mi před několika brigádníky o mé osobě řekla něco, co nejen, že nebyla pravda, ale také nad čím se všichni přítomní museli tak trochu z povinnosti zasmát. Samozřejmě, že to bylo lidský i profesně mimo mísu. Zvláště u člověka, který má být naopak jako vedoucí všem ostatním příkladem. Ale právě toto tento typ lidí umí! To je jejich záměr. Napadnout váš skutečný úmysl, a tak pošlapat vaši pověst.
Jenže i tady se ženy, - i nás vážení čtenáři, - zastane přítomný Bůh. Původce veškerého práva a spravedlnosti. Ježíš se nejenom za ženu postavil, ale odhalil i pokrytectví představeného a jemu podobných. Nakonec všichni obdivovali, jak se Bůh projevil v situaci, která byla pro člověka takřka bez naděje. Bůh je ovšem Bohem naděje. Ta u Něho právem umírá jako poslední. Přál bych nám všem, abychom neztráceli naději, že naše mnohaleté nesnáze, ať už mají jakoukoliv podobu, si mocný Bůh v Kristu pro nás obrátí v naše dobro. Už začal. Důvěřujme Mu. Dnešním příběhem nás chce o tom všechny ujistit.
„Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, že svojí láskou k ubohé ženě jsi projevil Boží Otcovskou lásku ke všem, kteří si nejsou jisti, jdou-li rovným směrem správnou cestou. Prosím Tě, abys při nás rovnal vše, co je nutné uzdravit. Pro Tvůj zájem a lásku. Pro Tvoji jinakost k našim zkušenostem. Amen.“
Slovo na cestu s požehnáním: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (List Filipským 4:6-7).
JK.
