Můj čas

     Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.

     Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“

(Evangelium podle Lukáše 15:11-32).

     Už v úvodu těchto stránek jsem Vám napsal, vážení čtenáři, že můj otec byl zároveň můj nejbližší přítel, se kterým jsem se mohl bavit skutečně o všem. Také jsem vám prozradil, jaká byla naše poslední slova, než odešel z této země. A právě v tomto rozhovoru jsem mu musel říci něco, co bych po pravdě dlužil jemu, ale i sobě, kdybych to neřekl: „Tvá celoživotní laskavost mě, táto, přivedla k mému nebeskému Otci. Když myslím na něho, představuji si, jak jsi se ke mně vždycky choval citlivě a s láskou.“ Otec sklonil hlavu, chvíli nic neříkal, a potom s vděčností v očích, - sám nevěřící, - odpověděl: „Jsem šťastný, že ti to takto pomohlo.“

    Abychom mohli správně odpovědět na otázku, co to znamená, když v evangeliu Ježíš ukazuje na svého Boha jako na našeho Otce v nebesích, oceníme podobenství, které jsme právě dočetli, totiž podobenství o marnotratném synu. Mohlo by se také významově přejmenovat: příběh o dobrém otci. Jenže říci o našem nebeským Otci, že je dobrý je velice obecné. Málo konkrétní. Co si vlastně pod slovem „dobrý“ blíže představit?

     Předně otec v našem příběhu, tak jako náš Otec nebeský, umožňuje svobodnou volbu, svobodnou vůli svému synovi i nám, když si chceme žít tak, jak si v danou chvíli myslíme, že je pro nás nejlepší. Syn požádal o díl majetku, na který měl samozřejmě nárok. Zpeněžil jej, aby mohl poznávat daleký svět. I v dnešní době pro mladého člověka naprosto pochopitelná věc. A jeho otec? Ten respektuje jeho rozhodnutí. Takový je i náš Bůh. Respektuje nás. Dává nám, co je k životu potřebné. Nechává nás jít za svým snem, byť dopředu ví, že to příliš nedopadne. Přesto také ví, že si na to musíme přijít sami, abychom se necítili manipulování. Ví, že na co si přijdeme sami svými vlastními zkušenostmi, toho si pak o to více vážíme. A tak nám naši svobodu přeje.

     Vzpomínám si, když jsem na vrcholu své hokejové kariéry pár týdnů před svým prvním reprezentačním soustředěním řekl svému otci, který se mnou od dětství trávil takřka každý ranní tréning i večerní zápas, že už hrát hokej nechci, protože bych chtěl žít zcela jinak. Jeho okamžitou odpovědí bylo: „Chci, Jirko, abys žil svůj vlastní příběh.“ O mnoho let později mi řekl, že to bylo mé nejstatečnější rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Zkrátka uměl respektovat, vidět toho druhého, vyjít z toho druhého, přát, ale také povzbudit, byť to pro něho v té chvíli znamenalo konec něčemu, čemu se dlouhá léta aktivně věnoval. Takový je i náš nebeský Otec. Nemáme o něho příliš zájem, a přesto nám, jak říká Ježíš na jiném místě evangelia, bez přestání posílá sluníčko i déšť. Tedy stará se o nás. Nic nám nevyčítá, ale trpělivě dává vše nezbytné.

     Jenže syn v našem příběhu vše utratí. V zemi nastává hlad, a on se postupně dostává na své úplné dno. A má na výběr: vrátí se ke svému otci, nebo ne? Ne už jako syn, ale jako služebník. Ví, že jako nádeník se bude mít u svého otce lépe než u cizího. Proto se rozhodne, že se vrátí. Přitom všem je důležité, že si uvědomuje, jak svému otci, ale i Bohu, ublížil. To je znak skutečné lítostí, skutečného pokání. Neublížil jsem jen druhému člověku, ale také svému Bohu. Lidské vztahy vždy souvisí se vztahem k Bohu jako Původci, Průvodci, a jednou i Soudci všech lidí. A tak je připraven přiznat, že zhřešil nejen vůči němu, ale také vůči Bohu. Zároveň chce požádat, aby byl přijat jako obyčejný dělník na jeho statek. Když se chceme i my dnes, vážení čtenáři, vrátit ke svému nebeskému Otci, měli bychom připustit, že jsme nějaký ten čas žili zcela bez něho, a velice pravděpodobně jsme mu činili bolest. Už jenom tím, že jsme žili bez něho. Že jsme mu nedovolili být s námi. Málo z lidí si uvědomuje, že nejzranitelnější bytostí vůbec je samotný Bůh, který za vším stojí a je v Bibli nazván samotnou Láskou. Když milujeme, jsme nejzranitelnější. Ale Bůh je sama podstata Lásky. Tedy i nejhlubší bolest. A náš syn to ví. Proto se vrací s pokorou.

     Jenže když ho otec viděl v dálce, hnut lítostí mu běžel naproti, objal ho a políbil. A když se syn přiznal ke svému selhání, přijal ho zcela zpátky. „Ne nádeník, ale syn se mi vrátil! Syn, který získává prstenem práva synovství! Který má být okamžitě ošacen a nasycen! Se kterým musíme všichni oslavit, že byl mrtev, ale dnes je tady s námi živý a zdravý!!!“ Takový je i náš nebeský Otec, chce říci svým podobenstvím Ježíš. Vyhlíží nás. A když nás vidí přicházet v dálce, rozběhne se k nám s obrovskou radostí a nadšením! Odpustí nám a dá nový šat. To znamená nové postavení před Bohem. Nasytí nás svým slovem. Potěší svým společenstvím! Už ne jako ztracené, ale jako nalezené. Už ne jako otroky na podřadnou práci, ale jako vlastní syny, kteří s ním mají sedět při slavnostní hostině. A co je do té chvíle Jeho, je od té chvíle i naše! Bůh společenství nás v Kristu zahrne veškerým svým dědictvím, veškerými svými zaslíbeními, a veškerými svými právy Božích synů a dcer. Proč? Protože náš nebeský Otec je jednoduše takový. Má nás rád.

     Nevím, jestli se můj táta před svým odchodem z této země vrátil ke svému nebeskému otci, který s ním nablízku, věřím, sdílel celý jeho bohatý příběh, tak jako s každým z nás. Přesto žiji s naději, že se tak stát mohlo. Nevím. Ale mám naději.

     „Děkujeme ti, nebeský náš Otče, že jsi nám daroval svého vlastního Syna Pána Ježíše Krista, bychom na něm mohli vidět tvůj laskavý a pevný charakter. Obdivujeme tvoji věrnost v naší lhostejnosti. Tvoji lásku v našem nezájmu. Tvojí trpělivost v naší všetečností. Proto tě prosíme, dej nám poznat, že u tebe je líp, než kdekoliv jinde. Pro tvoji dobrotu a lásku, Otče. Amen".

Slovo na cestu s požehnáním: Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volající Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z mocí Boží i dědic. (List Galatským 4:6-7).

JK.