Můj čas

     Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“

     Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání než nad devadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebuji.

(Evangelium podle Lukáše 15:1-7).

     Podobenství o ztracené ovci je snad nejznámější podobenství, které známe. Vypráví se již v dětských besídkách všech našich rozmanitých křesťanských společenství. A to proto, aby již malé děti získali základní představu, jaký charakter má Bůh. Je Bůh hledající. Je Bůh nesmírně aktivní, dynamický. A je zároveň Bůh radující se, když se někdo nechá nalézt.

     I Ježíš cítil za důležité vyprávět takováto podobenství. Z jakého důvodu? Dobře se poslouchala, a dobře se pamatovala. A tak Ježíš jako dobrý lidový učitel (vyprávěč) podobenství používal. Proč? Vysvětlete mravenci něco o tom, jak funguje lidský svět. Vysvětlete člověku, jak funguje svět nebeský. Jinými slovy: jak hovořit v jiné dimenzi omezenými jazykovými prostředky o Božím království? Podobenství, jako výjimečný literární žánr, který nemá jinou ambici než naznačit a tím připodobnit, toto alespoň maličko zmůže. A tak máme v evangeliu něco kolem 20 podobenství, která ukazují na pro nás zcela uzdravující charakter našeho nebeského Otce.

     Podobenství jsou úžasná ještě v jedné věci: chtějí říci jen jednu myšlenku. Není to alegorie, kde chcete ukazovat na každý detail. Podobenství je o jedné skutečnosti. Co nám chce tedy evangelista Lukáš říci Ježíšovým vyprávěním o ztracené ovci? Nyní se dostáváme k samotnému výkladu našeho čteného oddílu:

     Ježíš byl znám tím, že se nestranil spodiny. Lidem na okraji společnosti. Lidem, kteří spadli na samotné dno, nebo k němu zcela jistě mířili. Naopak. Přímo je navštěvoval, a trávil s nimi mnoho času. To však vadilo lidem střední a vyšší vrstvy, kteří měli teologické vzdělání a nesli tím zodpovědnost za celou izraelskou společnost. A tak mu vyčítali, že je přijímá, a dokonce s nimi jí! Tenkrát s někým jíst znamenalo něco jiného, než když si dnes ve firmě k někomu přisedneme během polední pauzy na oběd. Tenkrát to znamenalo něco jako laskavé ztotožnění se s druhým člověkem. A tak Ježíš svým stolováním s těmito lidmi dával jasně najevo, jak se jeho Otec Bůh ztotožňuje s příběhy všech nedokonalých a nešťastných lidí. Tehdy i dnes. Byl to projev určité solidarity, určitého propojení s cílem nabídnout zcela novou naději. A to se farizeům a zákoníkům příliš nezdálo. Proto Ježíš – právě kvůli nim (!) – vypráví toto podobenství:

     Od velkého stočlenného stáda se jedna ovce zatoulá a ztratí na pustém místě. Pastýři jde ale především o tuto ztracenou ovci, a tak opustí obrovské stádo, - což prý v běžném pastýřském životě v drsných horách nedává pražádnou logiku! - aby tu jednu jedinou nalezl a přivedl na zádech zpátky mezi ostatní. To však nekončí. Náš zvláštní pastýř pak svolá všechny své přátelé a sousedy a raduje se s nimi, že ztracenou ovci nalezl. Jde samozřejmě o nesmírně silný obraz: Pastýř takto miluje každou svojí ovci. Záleží mu opravdu na každé z nich. Podobenství končí a Ježíš na něm opět farizeům a zákoníkům ukazuje něco o svém laskavém Bohu Otci: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ Jinými slovy: Pokud se někdo z jednotlivců nechává pro Boží království nalézt, je z toho v nebi větší sláva, než když nějaká veliká skupina lidí má k Bohu přístup, že své nalezení nepotřebuje, protože je před Bohem v uspokojivé duchovní situaci. Ano, tehdejší farizeové a zákoníci pokání nepotřebovali. A tento typ lidí žije s pocitem, že ho nepotřebuje ani dnes. Pokání znamená průběžná, celoživotní proměna srdce. Srdce je v biblické tradici nejhlubší místo našich myšlenek, pocitů a hodnot. Potřebujeme neustále růst, a pokání je toho nástrojem. Jenže lidé, kteří si myslí, že jsou dokonalí to samozřejmě odmítají. Proto ono jinak nazvané podobenství „O nalezené ovci“ nebo, chceme-li, „Podobenství o výjimečném pastýři.“

     A tak se právě nám dnes nabízí odvážná otázka: ke kterým lidem patříme my? K těm, kteří nic nepotřebují, nebo k těm, kteří potřebují záchranu? Abyste mi prosím, vážení čtenáři, správně rozuměli. To není otázka, která dělí čtenáře na věřící a nevěřící. I mezi tzv. nevěřícími jsou ti, kteří hledají a zároveň se tím takto nechávají nalézt. A stejně tak, mezi tzv. věřícími jsou mnozí, kteří už nic nehledají, a proto zůstávají ve svých „pustinách“ osamoceni a bez kontaktu se svým proměňujícím se okolím. Je to tedy výzva napříč skutečně pro každého: Mám přístupný životní postoj? Nebo ho mám nepřístupný? Otevřený, nebo uzavřený? Hledající, nebo již dávno nalezený, ovšem tak, že už další objevování nepotřebuji?

     Evangelista Lukáš svojí citlivou a velice precizní řečtinou představuje Ježíše Krista jako dobrého průvodce našim lidstvím. Píše lidem řeckého světa, kde kvalitní lidství naplněné božskou modrosti bylo skutečně to nejdůležitější. Přes zprávu o Ježíši Kristu tehdejší většinové společnosti však přeznačuje tento trend do osvobodivější podoby: „Více člověkem můžete být bez velice náročného a drahého vzdělání! Nepotřebujete si platit drahé školy, učitelé a lázně. Stačí vám osobní vztah se Synem člověka Ježíšem Kristem, který vám, - ne navenek, ale zcela zevnitř z vašich nejhlubších osobnosti, - bude průběžně proměňovat vaše lidství k původními Božímu obrazu. Ano, původnímu, který jsme všichni jako zaběhlé ovečky ve své zvědavosti poznávat svět bez Boha opustili. On je ovšem Cesta zpět. On je následně pak Cesta vpřed.“ A protože víra v Pána Ježíše Krista ve skutečnosti znamená nechat se hledajícím Bohem nalézt a nalézat, je to víra, která nám zprostředkovává naše plné (v Kristu) smíření i průběžné (jak náš život pokračuje) sebe-smíření. Když se takto necháme nalézt a nalézat, začne se okamžitě proměňovat náš vnitřní pohled na všechno kolem nás. Všem nám proto přeji následnou neuvěřitelnou radost s našim láskyplným Nálezcem!

     „Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, náš společný Spasiteli a Pastýři, že jsi přišel na tuto zem, aby ses bytostně ztotožnil se všemi, nad kterými ti „dobří, čistí a učení“ již zlomili svoji hůl. Oslovuje nás to a zároveň konfrontuje. Prosíme tě, proměň naše myšlení i cítění, aby bylo přístupnější tvé životodárné Boží něžnosti. Učiň nás více těmi, kterými máme být ve svém naplněném lidství. Přiznáváme, že nechceme být ani neosobní precizní „stroje,“ ani pošetilá živočišná „zvířata“. Toužíme být člověkem, který poznává svého Stvořitele. Smiluj se nad námi! Pro svoji blízkost a lásku. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: Nedejte se vést láskou k penězům. Buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (List Židům 13:5).

JK.