Můj čas

     Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.

     Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘

     Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.

(Evangelium podle Lukáše 14:25-33).

      Dnešní náš čtený text evangelia nepochopíme, neřekneme-li si nejdříve, co mu předcházelo v předchozí kapitole: Ježíš vypráví příběh, ve kterém jakýsi hostitel připravil velikou večeři a pozval na ní mnoho lidí. Jenže každý z nich se na něco vymluvil, aby přijít nemusel. Jeden na péči o své nově koupené pole. Druhý na svůj právě koupený dobytek, kterému se musí přirozeně věnovat. Třetí na svoji ženu, se kterou se zrovna oženil. Tu se hostitel rozhněval a poslal svého služebníka pro další hosty z ulice, o kterých vzhledem k jejich sociálnímu postavení dobře věděl, že jeho pozvání neodmítnou. Celý příběh Ježíš končí slovy: „Nikdo z těch, kteří byli pozvání, neokusí mé večeře.“ Co tím chtěl říci? Hostina je obraz společenství v Božím království. Setkání s Bohem. Vrchol všeho. Ale ti, kterým to bylo původně nabídnuto, tímto pohrdli. Každý dal přednost něčemu jinému.

     „Na světě jsou věčné pouze dvě věci,“ slyšel jsem ve svém mládí: „Ty a Bůh. Bůh a člověk. Všechno ostatní je časné. Jednou pomine.“ Problém pozvaných samozřejmě nebyl, že měli majetek nebo životní partnery. To samo o sobě je pro každého veliký dar. Ovšem nerozpoznali ve svém příběhu čas příhodný, jak s těmito dary zacházet pro svůj nejlepší užitek k Boží slávě! Co tím míním? Víte, svoji ženu budu více milovat, budu-li jí mít až na druhém místě hned po svém jedinečném Bohu. Že vám to přijde nemístné? Ale vůbec ne! Vždyť Bůh je zdrojem pravé lásky. Budu-li mít manželku na pomyslném vrcholu svého obdivu, po pár letech se bez Božího zdroje vyčerpám a vyhořím. Dnešní statistiky rozpadlých vztahů hovoří bohužel za vše. A můj majetek? Pokud jim nechci sloužit potřebným, povede mě jen k sebestřednosti a hamižnosti. Bude-li ovšem v Božích rukou, budu se z něho neskutečně více radovat!

     Zpátky ale k dnešnímu čtenému slovu: Ježíš tedy navazuje na příběh, který jsem se vám snažil v krátkosti převyprávět, aby velikému množství lidí řekl celou pravdu: jeho skutečným učedníkem není ten, kdo má Pána Boha jako jednoho z mnohá svých četných zájmů, jednoho ze svých koníčků. Je jim jen ten, kdo Ho má na svém prvním místě. Kdo mu vydal celý svůj život takový, jaký je. Se vším všudy. I se všemi svými vztahy, i se svým majetkem, i se všemi svými plány. Slovo: „učedník“ přece znamená ten, který se chce oddaně učit od zkušenějšího. Čemu? Přeci jak sloužit Božímu království svými vztahy, majetkem i svými talenty. Hospodin nám nechce nic brát. Trhat něco z rukou. Na druhou stranu, jak může vše v našich příbězích proměňovat, uzdravovat a rozmnožovat, nechceme-li mu to předat, aby mohl jednat? O tom je dnešní radostná zpráva! Bůh nás chce navštívit v našich nejosobnějších rozměrech. Chce být osobní, protože jednoduše je osobní Bůh. Jde tedy o naši důvěru mu vše - co jsme a co máme - zcela svěřit do péče.

     Než se tak ovšem rozhodneme, máme „spočítat náklad“ a promyslet „vojenskou strategii“. Opět jde o dva obrazy, které mají podtrhnout vážnost našeho celoživotního rozhodnutí. Příklad o stavění věže chce podtrhnout naši cílevědomost v dokončení stavby. Tedy naši vytrvalosti víry, než dosáhne svého finále, kterým bude ocenění u Boha tváři v tvář. A obraz krále před případnou válkou? Tady se chce zdůraznit určitá moudrost, jak na počátku cesty víry nastavit hranice, abychom z ní vytěžili co nejvíce. Nejde přeci o to, aby nám život víry zničil život. To by nebylo dobré svědectví o Bohu! Víra má život posílit, zachovat mír, pokoj, a dát mu takové duchovní prostředí, aby vše živé, zdravé a krásné mohlo růst. Stejně tak ovšem vše mrtvé, nemocné a neužitečné mohlo být proměňováno v něco lepšího!

     Uvedu příklad: Když jsem na počátku své víry ve svých 17 letech odevzdal svůj život Bohu, hrál jsem aktivně tenis, divadlo a na kytaru. Se svým obrácením jsem samozřejmě nepřestal toto dělat. Ale požádal jsem Hospodina, aby se mně i s tímto cele ujal. Aby v tom byl hlavní autoritou. A jaký byl výsledek? Tenis se mi do dneška stává hlavním nástrojem poznávání nových lidí. Mám přirozený vliv, protože tenisu trochu rozumím. Na kytaru každou neděli vedu písně při bohoslužbě. Divadelní zákonitosti zase využívám při moderaci všech setkání, včetně kázání, abych udržel pozornost posluchačů, a aby si lidé co nejvíce pamatovali. Obojí je pro slušného kazatele důležité. Co tím chci říci? Bůh si vše proměňuje, usměrňuje a používá ke své slávě. Při tom všem pak můžeme zakoušet onu zvláštní Boží přítomnost a nemalé požehnání. Musím ale také ihned dodat: po krátkém čase od mého znovuzrození jsem přestal hrát divadlo, protože to bylo velice časově náročné. Navíc mě začalo daleko více bavit věnovat svůj veškerý čas mladým lidem bez Krista, pro které jsem vymýšlel různá setkání. A ano, kolikrát velice dramatická! Tenis jsem přestal hrát závodně, protože můj životní mindrák, abych něčeho v životě dosáhl, byl ve vztahu s Kristem vyřešen. Bůh mi dal zdravé obnovené sebevědomí. Nemusel jsem se už léčit na druhých. A hru na kytaru mi rozmnožil do všech možných rozměrů, takže jsem se mimo jiné naučil spoustu nových krásných písní!

     Rozloučit se se vším, jak končí naše čtení, proto neznamená radikální opuštění našich hodnot, ale jejich přesměrování na Pána veškerého života. Můžeme si to představit tak, že mu předáme své kormidlo naší lodi, znamená-li loď náš příběh a kormidlo autoritu zkušeného kapitána, kterým se necháme vést. Nebo jiný příklad, že kormidlujeme svoji loď, ovšem podle jeho kompasu a mapy, znamená-li kompas Ducha Božího v našem srdci a mapa Boží slovo v Bibli. Moc bych nám všem přál, abychom takto mohli poznávat osobního Krista, a v něm Boží proměňující moc. Když mu vše odevzdáme, a odevzdáváme, zakusíme ihned obrovské ulehčení i Boží pokoj. Tím nás Bůh povzbudí, že nové dobrodružství právě začalo! Život s Bohem není, vážení čtenáři, jednoduchý. Ale na druhé straně na něho nikdy nejsme sami.

     „Děkujeme ti, Panovníku Hospodine, že máme každý den svobodu k svobodnému rozhodnutí. Ty na nikoho z nás jako Bůh dokonalé Lásky netlačíš, nýbrž nás vždy plně respektuješ. Pokud, Pane Ježíši Kriste, chce někdo začít žít s tebou, velmi tě prosím, abys mu v počátcích jeho důvěry pomohl právě tam, kde to nejvíce potřebuje. Pro tvoji čest a slávu! Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh. Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘ (List Židům 13:4-6).

JK.