Jdi na obsah Jdi na menu
 

Naše svévole a Boží poslání

 

     Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

(Evangelium podle Matouše 3:13-17, ekumenický překlad Bible)

 

 

     Jak to víte, vážení čtenáři, že dnes žijete podle Boží vůle, a ne ze své svévole? To je téma dnešního kázání: Naše svévole a Boží poslání. Když v poslední době přemýšlím, proč jsem křesťanem, a co mě k tomu vedlo, abych se rozhodl pro vztah s Bohem, asi bych vám odpověděl takto: Toužil jsem po věrnosti. Vyrůstal jsem v prostředí, kde si z mých nejbližších byli takřka všichni lidsky nevěrní. Já zatoužil po jinakosti. Zároveň jsem věděl, že jsem ve své nejhlubší podstatě stejný. Neumím být věrným. A tak mě oslovila parta mladých věřících v mé třídě na průmyslovce, která společně s mým věřícím třídním učitelem panem inženýrem Šlitrem začali – nám nezasvěceným – vyprávět o Boží věrnosti i síle k jinému životu. Ano, zatoužil jsem po věrnosti ve všech ohledech: nejen v mých mezilidských vztazích, včetně vztahu partnerského, později manželského, ale k tomuto všemu po vztahu, který mě k tomu bude neustále posilovat, tedy po vztahu s mým osobním Bohem. To byla má hlavní motivace.

     Jednou z odpovědí tedy, jak poznáme, že dnes žijeme podle Boží vůle, a nejen ze své síly, je, že zůstáváme věrnými ve všech našich zásadních vztazích. Nejen vůči našemu Bohu a samozřejmě našim nejbližším, ale také sami vůči sobě: svým rozhodnutím, svým zásadám, svoji tváři, svému vkusu. I Ježíš v našem dnešním čteném příběhu zůstal věrný sám sobě, tedy svému Božímu povolání. Nechal se pokřtít, a to dokonce od Jana Křtitele, který o sobě dobře věděl, že jako hříšný člověk křtí samotného Mesiáše. Proto ho Ježíš povzbuzuje, aby tomu doslova nebránil, ale naopak to v té chvíli dovolil, byť cítil, že by spíše měl být od něho pokřtěn on sám. Tato situace nám hovoří o dvou skutečnostech: Za prvé: Ježíš jako vyvolený Spasitel svého lidu se s ním takto plně ztotožňuje a jde mu zároveň příkladem. Svým křtem nám vlastně ukazuje, kudy máme jít my jako lid Nové smlouvy. Máme se rozloučit s životem, který je bez naděje, plný marnosti a prázdnoty, abychom naopak přijali Boží povolání k životu s Ním. Tak i my dnes vzpomínáme na svůj křest, jako na výraz přechodu z naši duchovní nesvobody, doslova smrti, do života, který má novou perspektivu. Chceme následovat Hospodinovi cesty, byť všude kolem sebe také bohužel vidíme ty, kteří jdou opačným směrem od Hospodina, co nejdál. Nehodnotíme a neposuzujeme, protože nezapomínáme, že tímto správným směrem jdeme jen z Boží nezasloužené milosti, která nás na našich cestách od Boha v pravý čas zastavila. Máme se za druhé přimlouvat a přát jim jen to dobré.

     A druhý důvod Ježíšova křtu? I Boží Syn nám takto prakticky ukázal, že víra není jen intelektuální záležitost. Je to také čin lásky, za který se okamžitě postavil Duch svatý v podobě sestupující holubice, což je opět krásné znamení nebeského stvrzení. Bůh sám se za toto Ježíšovo rozhodnutí plně postavil. Evangelista Matouš k tomu ještě dořekne, že z nebe zazněl hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“  Víte, milé sestry a bratři, on také zazněl nad každým z nás ve chvíli, kdy jsme řekli své rozhodné "Ano" svému Božímu pozvání. Každý jsme ho prožili jindy a jinak. Když jsme mu ale řekli své "Ano", Bůh nad námi také prohlásil, že jsme jeho děti, - synové a dcery, - které si celou věčnost připravoval ke spáse. Jinými slovy: které si sám v sobě v Kristu Ježíši vyvolil. A tak je zajímavé, že všem lidem máme svými životy ukazovat, že je má Bůh nesmírně rád, a že je touto láskou vybízí, aby mu důvěřovali. Ovšem jen ti, kteří této lásce řeknou své oddané "Ano", prohlásí za svoji nevěstu, tedy za svůj vlastní lid, byť je jako náš Bůh Stvořitel Původcem všech bez rozdílu. Je také Bohem Soudcem všech, před kterým se jednou budeme zpovídat za své činy. Nikdo bezezbytku nepatří jen sám sobě. Ublížím-li druhému člověku, neměl bych zapomínat, že zároveň ubližuji tomu, který je mu nejblíž.

     Nikdo z nás ovšem nejsme neomylnými poslušnými stroji. Naopak. Jsme z masa a kostí. A i když nám v našich slabostech pomáhá svatých Duch, denně se zároveň rozhodujeme, zda ho budeme následovat. A tak se občas dostane ke slovu naše svévole, která může mít mnoho podob. V tom není nic zvláštního, a nemělo by nás to nikterak vykolejit. Přesto nás může krok za krokem od Božího povolání odvádět. V tomto týdnu jsem prožil několik velice silných momentů, kdy mi můj nebeský Otec potvrdil, že jsem pravděpodobně tam, kde mám být. Bylo to pro mě docela důležité a velmi jsem to ocenil. Přesto stačil jeden ne příliš příjemný rozhovor, a okamžitě se objevili pochyby a vnitřní zápasy. Když na nás pak začnou působit, je asi dobré s nimi moc nebojovat, aby se následně nerozmnožili. Můžeme je vzít jako výzvu skutečnosti, že nepřestáváme být součásti duchovního boje, ve kterém přesto přese všechno za nás zápasí samotný Hospodin, což jsem nakonec i já ve své situaci mohl okusit. Člověka to vede k pokoře. Má nezapomínat, že je na Bohu ve všem závislý. Má ale také neztrácet důvěru, že na vše přítomné není nikdy sám, nýbrž že ho vždy chrání a prosazuje samotný Pán veškerého života, a to ať už v našich rodinách, ve škole či na našich pracovištích. Kde jsou zkrátka Boží děti, je s nimi i jejich nebeský Otec. Kde jsou lidé, tam je i Bůh.

     Jak tedy shrnout, vážení čtenáři, dnešní slovo o naši svévoli a Božím poslání? Zvláště, když je docela jisté, že nejen duchovně rosteme, ale také navenek svým stárnutím slábneme. Co říct závěrem? Napadá mě s vašim laskavým svolením toto: Naše věrnost ať je odrazem věrnosti Pána Ježíše Krista ke svému Bohu Otci. Jinými slovy: ať to není prvotně náš výkon, naše věrnost, naše zásluha. To by nevedlo k pokoře, ale k namyšlenosti. My zůstáváme věrnými, protože žijeme z věrnosti našeho Spasitele Ježíše. On je našim hnacím motorem. On je ale také ten, který nás umí zabrzdit, když to potřebujeme. A když uděláme smyk, je také ten, který nás v našich přešlapech učí držet tolik potřebné hranice. V této souvislosti si vždycky rád připomínám, o čem všem je Desatero Božích přikázáních nadčasového Božího Zákona, který skutečně platí pro každého, nejen pro křesťany. Desatero mají ve svých kořenech intuitivně zakódované všechny národy, jako určitý výraz hlubinného obrazu podle Boží podoby. Když například někdo v kmenovém společenství vzdálené komunity někde v pralese něco druhému vezme, vždy je to chápané jako krádež, tedy něco přirozeně špatného. Když někdo hledí druhému na jeho partnera, je to také velice zlé. Chci říct: naše svévole může být konfrontována naší případnou bezzákonnosti proti Desateru, které všichni dobře známe, nemluvě o kázání Ježíše na hoře, kde se řeší nejhlubší myšlenkové motivy, které nakonec v tyto zlé projevy vyústí. Takže už myšlenka na ženu druhého je podle evangelia hřích. Ježíš nám tímto nastavuje tolik potřebné zrcadlo, aby naše brzdná dráha nebyla fatální.

     A tak dej nám všem Bůh milost i sílu žít tak, jak se Mu líbí. K jeho slávě a k našemu užitku. Toužíte po věrnosti?

 

     „Děkujeme ti, nebeský náš Otče, za Tvé přijetí za své vlastnictví ve svém milovaném Synu a našem společném Spasiteli Pánu Ježíši Kristu. Děkujeme, že v něm smíme objevovat tvoji věrnost i hodnotu nového života s Tebou. Také se všemi, které nám do cesty posíláš. Prosíme tě, zmocni nás i nadále jít touto cestou, a to i když přicházejí slabé chvilky a rozmanitá pokušení. I za ně ti děkujeme. Amen.“

 

Slovo na cestu: A Petr se ujal slova: „Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé. To je ta zvěst, kterou Bůh poslal synům izraelským, když vyhlásil pokoj v Ježíši Kristu. On je Pánem všech. Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho, co činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ (Kniha Skutků apoštolských 10:34-43, ekumenický překlad Bible).

Požehnání:  Hospodin ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. (Áronské požehnání z knihy Numeri 6,24b-26, ekumenický překlad Bible).

JK.