Největší ze všech lásek - Láska Agapé
"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska."
(1. List Korintským 13:1-13, ekumenický překlad Bible)
Dnešnímu kázání jsem dal, vážení čtenáři, odvážný název: Největší ze všech lásek - Láska Agapé. A to asi proto, že větší, než nám jí dnes popisuje apoštol Pavel – učitel všech národů – neexistuje. V řečtině je výraz pro tuto lásku slůvko: „Agapé“, a to znamená, že jde o lásku absolutně nesobeckou, myslící jen a jen na druhé. Je to ta nejčistší podoba náklonnosti, jaká jen v celém vesmíru může být. A ano, je to také láska, které je schopen, upřímně řečeno, jedině Bůh – zdroj veškeré lásky, nadto pak Bůh, který je podle první epištoly Janovy Láska sama. Proč dnes toto téma? To se musíme vrátit k našemu původnímu textu, kterým jsme začali. Tedy do Korintu.
Proč právě jim Pavel uprostřed svého poměrně dlouhého dopisu píše tolik o této lásce? Protože byli zaměřeni na vše jiné, jen ne na ní. Byli zahledění tolik do sebe, že nebyli schopni se už dívat na ty druhé Božím pohledem. To nám ovšem hrozí také. Totiž když se budeme neustále zabývat vlastními problémy, a přestaneme tak úplně vnímat ty druhé. A právě to byl problém Korinťanů. Zapomínali, co s Bohem v Kristu prožili. Co to bylo?
Apoštol Pavel jim to připomíná v začátku svého dopisu: "Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti." (1:4-7a). Připomíná jim, že onu lásku Agapé sami na sobě zakusili, když jí vírou v Ježíši Kristu pro sebe přijali. Když uvěřili. Když se stali křesťané. Víme, že křesťanem se člověk nerodí. Sám se jednou musí pro Krista svobodně rozhodnout, aby tím vyjádřil, kterou svou životní cestou chce jít. A to ať už se narodí v rodině, kde se o Pánu Bohu hovoří naprosto běžně, nebo naopak, kde se o těchto věcech vůbec nehovoří, nebo kde je to dokonce zapovězené.
Ale on se s tímto setká někde mimo svůj domov. Třeba ve škole nebo v práci. Bůh sám se zkrátka postará, aby se k nám zpráva o jeho lásce dostala v pravý čas. Mně osobně oslovil v mých sedmnácti na střední škole, když o rok starší spolužák během vánočního setkání citoval jeden biblický verš, o kterém jsem se až časem dozvěděl, že je mezi některými křesťany znám jako tzv. verš královský, tedy ten nejvíce vystihující Boží lásku ke každému člověku. A ten zněl: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3:16)." Když jsem ho zaslechl, nemohl jsem ho už pustit z hlavy. Ano, proces obrácení byl započat. A právě Korinťané nakonec toto rozhodnutí pro Spasitele učinili. Obrátili se k Bohu vírou skrze Krista. Dokonce v Něm dostali všechny dary, aby si vzájemně mohli sloužit. Proč to potom mezi nimi nefungovalo?
Domnívám se, že problém byl v jejich osobním sebe-vztahu. Kořen nesnází začal u jednotlivců. Co tím myslím? Víte, když nás Ježíš v evangeliu napomíná, abychom druhé milovali jako sami sebe, vlastně tím říká: co sami cítíme k sobě, ciťme v důsledku i ke druhým. Jenže když k sobě nemáme moc dobrý vztah, jak ho můžete mít dobrý ke druhým? Kde je tedy problém? V duchovním zanedbávání se. Zkrátka na svůj duchovní stav zapomeneme, a po krátkém čase se sami sobě odcizíme.
To se stane v dnešní uspěchané době docela snadno. Týden uteče jako voda, a jen mrknete, a měsíc je za námi. Když se sami sobě ztrácíme, přestaneme kontrolovat své reakce. Například začneme reagovat podrážděně, ne-li naprosto netaktně až tvrdě. My to sice velmi často myslíme dobře, ale náš projev - viděno zvenčí - je nedobrý.
V tomto týdnu jsem dočetl zajímavou knihu od Anselma Gruna, německého teologa, mnicha a poradce v jedné osobě, a to na téma: Nenasytnost. Dozvěděl jsem se, že člověk se může přejídat nejen věcmi vnějšími jako například, že si musí pořád kupovat nové a nové věci, ale také, že může být nenasytný i ve věcech vnitřních. Třeba stále shání nové a nové informace. Nejen drby o druhých – to jistě také. Ale třeba v rámci nějaké dané problematiky, která ho na druhé straně činí stále více závislého.
Autor své čtenáře ovšem povzbuzuje, aby pochopili, že nejlepší obranou proti nenasytnosti, která nemá nikdy dost, je útok. Co to znamená? Pochopit, že jen vychutnávání si v rozumné míře je cestou nedohánět to všemi způsoby v přejídání se. Jinými slovy: nenasytnost je výraz pro nespokojenost. A v této souvislosti cituje první blahoslavenství, které Ježíš učí své posluchače: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království." Slovo „blahoslavený“ znamená jednoduše „šťastný, radostný“. Kdo že to ovšem může být? Ten, kdo je chudý v duchu.
Kdo to je? A kdy to mohu být já sám? Anselm Grun si na pomoc půjčuje mistra Eckharta, významného německého teologa druhé poloviny 13. století, známého především jako jedinečného křesťanského mystika. Slovo „mystika“ je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat. Mystik je tedy člověk, který se snaží vyjádřit nevyjádřitelné. A mistr Eckhart se snaží ono nejhlubší štěstí naší chudoby v duchu popsat následovně: jsme naprosto vnitřně svobodní!
Jak to konkrétně vypadá? Nic nechcete, nic nevíte, a nic nemáte. Aby ovšem nedošlo k nedorozumění! Nejde o svět vnější, ale spíše o svět vnitřní, který se ale navenek projevit může a má.
Nic nechtít znamená na nic si nedělat nárok, nic si nevynucovat, vzdávat se všeho, co nám překáží, nebo co nám dokonce brání vnímat o čem skutečný život je. Uvedu příklad: Máme děti nebo vnuky. Máme je přirozeně rádi. Dýcháme pro ně. Chodíme do práce, staráme se. Jenže oni vyrostou, a budou chtít jít vlastní cestou. Necháme je jít? Nebo si na ně budeme donekonečna dělat nárok?
Nic nevědět znamená ono staré známé: vím, že nic nevím. Dost často to říkají skuteční odborníci svého oboru. Jde vlastně o to, že s tím, co sami víme, nakládáme s takovou pokorou a jemnosti, že jsme stále otevření poznání nových souvislostí. Přitom však ani na tom, co známe, nejsme nikterak citově závislý. A nejde jen o všeobecné znalosti. I naše duchovní poznání je jen, jak jsme dnes v úvodním čtení od Pavla slyšeli, částečné. Tedy neúplné.
A nic nemít? Nic nemít znamená, že jsem před sebou i před Hospodinem stále nahý, zranitelný, s prázdnýma, ovšem očekávajícíma rukama. On je chce zajisté plnit. Co když jsou ale stále plné mnoha nepotřebných harampádí? Například svých koníčků a radostí, které člověka stejně nikdy zcela neuspokojí. A možná přišel čas se jich pro něco krásnějšího vzdát. Vyprázdnit své ruce. Nastavit je před Pánem života k něčemu novému, živému, oživujícímu.
Ano, člověk vnitřně svobodný a radostný dopřává svobodu i štěstí svému okolí. Věřím, že Bůh nám toto osvobození a obšťastnění ve svém Synu na každý den nabízí. V Bibli se píše docela zajímavý výrok. Jeho obsah je opět přiřazen k apoštolu Pavlovi, ovšem je psán jiné křesťanské komunitě – věřícím v Efezu. Těm pak píše: "Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil." (Ef 2:8-10).
Bůh nám tedy připravil vše důležité pro naši záchranu i pro náš následující život v této záchraně, a to doslova, jak jsme četli, na každý den. Doslova je řeč o dobrých skutcích v Kristu Ježíši. Věřím, že právě tady je zakopaný obrovský poklad! Bůh lásky Agapé nás zve do tohoto společenství, aby nás mohl po celou věčnost obohacovat, a to i pro druhé! Moc nám všem přeji, abychom po tomto zatoužili a na každý den se pro tuto největší podobu lásky svobodně rozhodovali!
"Pane Ježíši Kriste, dej nám k tomu, prosíme, statečné, očekávající a věrné srdce. Amen."
Slovo na cestu s požehnáním: „A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.“ (1P 5:10-11, ekumenický překlad Bible).
JK.
