Můj čas

     Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit." Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka:

`A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.´"

     Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: "Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit." Oni krále vyslechli a dali se na cestu.

     A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary - zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

(Matoušovo evangelium 2:1-12, ekumenický překlad Bible)

     Pokoj Vám, vážení čtenáři, milí přátelé a kolegové! Narození Božího Syna podle našeho dnešního čtení z Matoušova evangelia provázeli zvláštní úkazy na obloze. A to takové, že i velice pozorní mudrci, kteří byli spíše mágové, - tedy odborníci ve svém oboru sledování vesmíru, - nejen, že zahlédli jakousi podivnou hvězdu na východní straně, ale nevíme jakým způsobem v ní také rozpoznali, že je to hvězda právě narozeného krále Židů.

     A to je přimělo k tak velkému rozhodnutí, že se mu přijdou poklonit. Když pomineme náročnost daleké cesty, a přihlédneme, že oni Židé nebyli, - vždyť byli z národů velice vzdálených Izraeli – doslova národů pohanských, - nabízí se nám mnoho otázek:

     Tak například: Co tímto projevem pokory a vděčnosti přišli Ježíši vyjádřit? Že je to jen jakýsi nový vládce svého lidu, a nebo vládce i ostatních národů? Podle všeho to druhé, protože i prorok Izajáš, kterého jsme dnes také četli prorokuje, že Mesiáš bude světlem všem národům, nejen národů Izraelskému. Naši mudrci z východu přišli tedy vyjádřit své plné podřízení se této nejvyšší autoritě, kde i jejich odbornost bez této skutečnosti je jen chvilková záležitost.

     Pokud ale na druhé straně jejich zaměstnání vypozorovalo příchod skutečného Mesiáše – tj. v překladu tohoto starodávného slova: Vykupitele, Zachránce, Spasitele, pak jejich životní námaha našla svůj smysl. A to je bezesporu výzva i pro nás dnes:

     Pokud se Vykupitel Ježíš stane i našim středobodem našeho vesmíru – tedy našich příběhu, vše co děláme i vše, co jsme, může získat nový důvod – nový smysl. Když už jsme ale zmínili o Ježíši, že je vládcem jako Mesiáš všech národů, musíme říci vládcem duchovním, nikoliv světským, jak nakonec Židé očekávali. Ježíš později Pilátovi naprosto otevřeně prozradil: "Moje království není z tohoto světa (J 18:36)."

      Další z otázek, které nás v souvislosti s tak velikým rozhodnutím mudrců poklonit se Kristu napadne je, proč nejeli do Betléma přímo, ale nejdříve navštívili Jeruzalém – hlavní město a duchovně reprezentativní sídlo veškerého tehdejšího duchovenstva. No, řekl bych, právě proto, že to byla taková Praha své země. Oni potřebovali radu od tehdy nejvýznamnějších duchovních teologů – to byli oni zákoníci – znalci Starého Zákona, potvrzené samozřejmě nejvyšším kněžstvem – tedy veleknězi. A ti všichni jim měli říci, kde přesně se má Mesiáš narodit. Citují proroka Micheáše, který zmiňuje Betlém.

      I my, přátelé, na cestě úcty našemu Spasiteli Bohu potřebujeme nejen doteky v našich osobních životech, - zahlédnutí našich hvězd, které ukazují, že vše i v našich příbězích může mít svůj směr, - ale potřebujeme také někoho, kdo nám právě toto zformuluje a upřesní Božím slovem ve svatých textech Bible.

     A to je církev. Boží lid, kde se Bible pravidelně vykládá. A proč to neříct s určitou bázní na rovinu: v našich podmínkách - naše nedělní bohoslužby. Rozumějte mi ale prosím správně: církev ani Bible tu není, aby něco v našem životě nahrazovala. Právě naopak! Církev a Bible je tu proto, aby nám pomáhala dívat se na naše nejosobnější okamžiky optikou, kde s námi již laskavý a dobrý Bůh dávno jedná. Pak ale mají naše setkávání obrovskou dynamiku! Co říkáte?

     Jenže ono to není s mudrci v našem příběhu i s námi v příbězích našich tak jednoduché. Na scénu přichází Herodes, který přísně vzato není jen historická postava reprezentující římský systém, který mu dovolil vládnout nad okupovaným židovským národem. Ani Herodes nepředstavuje jen člověka, který v sobě nemá kousku citu, tvrdý a nemilosrdný. Není ale také jen archetyp Božího nepřítele království Kristova. Je to také, vážení přátelé, v určité nadčasovosti náš osobní intrikář a protivník, chtějící zlikvidovat Boží život v každém z nás.

     Později se dovíme, že chtěl malé dítě z Betléma zničit, a to se vším, co by snad všem uctívačům mělo připomínat, že nám ho Bůh poslal, jako největší výraz své lásky ke každému z nás. Ano, své nejtěsnější blízkosti. Herodes je i náš stín, který nám říká: "I já chci dítě vypátrat. I já se mu chci poklonit. I já mu chci přinést své nejcennější dary."  Ale pravda je taková, že chce dítě nakonec vymazat z veškerého povrchu zemského. Likvidace všech chlapců do dvou let v Betlémě a celém okolí Betléma o tom vypovídá své. To ale předbíháme.

     Herodes v nás je náš nejhlubší duchovní sklon, který se nechce, a ani nemůže podřídit Boží vůli. Je to náš nejtemnější stín. Je to naše zlá tendence, která jde proti všem Božím záměrům. A tak není jiná cesta, přátelé, než jako moudří mágové v našem dnešním příběhu, Heroda přelstít, obejít, neposlechnout ho, vyhnout se mu na cestě zpátky do našich domovů. Co to znamená?

     Dát na pokyn ve snu. To jest: Poslechnout hlas z nebe. Vždyť je dovedl opět skrze hvězdu až na místo, kde je Ježíš s matkou Marii. Tam se zaradovali! Tam mohli dát ze svých vzácných darů. Tam můžeme i my spočinout v neuvěřitelné naději a radosti, že naše namáhavé cesty mají svůj význam a svůj cíl. Tím pravým smyslem i konečným triumfem je Boží sláva zjevená v Božím Synu.

     A znova opakuji: i já a ty Mu můžeme vzdát jako mudrci dnešním dnem úctu a dík. Třeba tak, že Mu nejen vydáme své příběhy, aby v nich byl On Vykupitel – to znamená ten, který nám pomáhá je unést, ale okamžitě také, že neposlechneme Heroda nad svým životem, a jinou cestou, než jsme snad měli v plánu, se vydáme do svých domovů, poslouchající hlas nebeských andělů promlouvající k našich cestám. Slyšíte? Právě k nám hovoří.

     "Děkujeme Ti, Hospodine, za to, že jsi nás v Kristu navštívil. Děkujeme, že už nejsme sami. Děkujeme, že nás ale také učíš přicházet do společenství Božího lidu a Božího slova, abychom více porozuměli svým vlastním dotekům od Tebe. Prosíme Tě, dej nám sílu poklonit se Vykupiteli Ježíši v našich příbězích a vyhnout se Herodům, kteří ho chtějí zničit. Pro Tvé kralování v nás i v tomto novém roce. Amen."

Slovo poslání s požehnáním:  „Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany. Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal. Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.

     Jeho služebníkem jsem se stal, když mě Bůh obdaroval svou milostí a působí ve mně svou mocí: mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství a vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil:

     Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.“ (List Efezským 3:1-12, ekumenický překlad Bible).

JK.