Můj čas

     Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup jeho učedníků a veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského a sidónského; ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.

     Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky.

     Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

(Lukášovo evangelium 6:17-26, ekumenický překlad Bible)

     Vážení čtenáři, milí přátelé. Dnešní místo evangelia, které jsme právě dočetli, je vybráno ze dvou na sebe navazujících celků. Ten první nás seznamuje, jaký měl Ježíš uzdravující vliv na lidi z různých míst s různými problémy. Tady je zajímavé, jak Ježíš Nazaretský potřebné především spojoval. Již fakt, že se kolem něho potkali lidé s různými nemocemi, a to dokonce i duchovního charakteru, ukazuje, jak měl Ježíš pro každého své porozumění a soucit.

     A druhé místo je o Kristově vyučování svých následovatelů, které evangelista nazývá učedníky. Tedy ti, kteří se chtějí od svého mistra něco naučit. Přitom je evangelista Lukáš velice originální, protože jako jediný ze všech čtyř evangelistů, které v Novém Zákoně máme, hovoří nejen o blahoslavenství, ale také čtyřikrát o běda. A nás dnes samozřejmě zajímá, co se tím vším chtělo říct?

     Vyjděme prosím ze samotného úvodu: Ježíš sestupuje k potřebným. Před chvíli byl na hoře, kde se modlil a pak vyvolil svých dvanáct apoštolů. Nyní ovšem s nimi sestupuje k ostatním. Snižuje se. Sklání. To je rys Spasitele Boha. Nečeká až se my vyškrábeme za ním do jeho výšin. On ví, že na to nemáme. Naopak. On sestupuje k nám. Do našich nížin, do našich slabostí, do našich údolí, do našich bolestí, do našich ztrát. A právě tam se nás chce dotknout svojí uzdravující mocí! Četli jsme, že Ježíš pak zůstal stát.

     Proč? Aby si všichni kolem něho mohli najít své místo, odkud by ho dobře slyšeli, ale také, aby mohli svobodně reagovat. Klíčové je, že ho všichni chtěli slyšet, aby byli osloveni, zasaženi. Ano, už tenkrát se věřilo, že dobré slovo je pro zdraví našich osobnosti stejně důležité jako zdravá strava pro naše tělo. Navíc pokud jde o slovo od Boha. Ježíš jako Boží Syn samozřejmě hovoří z tohoto zdroje. A tak lidé právem očekávají blahodárný účinek.

     Ve středu jsem měl moc hezký rozhovor s jednou sestrou našeho malého společenství v Nýřanech. Během tohoto povídáni jsem si uvědomil, že když se pravidelně setkáváme při bohoslužbě, něco mezi nebem a zemí se kolem nás, a hlavně v nás, odehrává. Nemusí se to moc specifikovat, ale není pochyb, že čas v přítomnosti Hospodina je navýsost sám o sobě časem uzdravujícím. Já například minulou neděli jako jistý bonus k tomu, co zmiňujeme, zakusil i znatelnou úlevu od své nepříjemné virózy, byť by mě ani v nejmenší nenapadlo, že se to může stát.

      Protože je ale mezi kazateli nepsané pravidlo, že bohoslužby se ruší jen z důvodu jejich smrti, věděl jsem, že v neděli musím stát na značce stůj co stůj. Mně samotného to ovšem mile překvapilo, byť bych samozřejmě, a to chci zdůraznit, měl všem nemocným bratřím a sestrám s angínou či chřipkou doporučit, aby zůstali v neděli doma a pořádně se vyleželi.

     Zpátky ale k našemu příběhu: Ježíšovo slovo má nyní v našich srdcích konat proměnu. Potřebujeme slyšet povzbuzení. Potřebujeme také slyšet napomenutí. Nejdříve, kdy budeme blahoslavení – tj. radostní, šťastní: když se necháme povzbudit, že nepřízeň našich osudů není konečnou stanicí pro naše pokračující příběhy. Rozumějte mi prosím správně: být chudým, být hladovým, a být nešťastným (smutným, doslova: uplakaným) není nic příjemného, a nikdo z nás se pro to samozřejmě dobrovolně nerozhodne.

     Naopak, veškeré naše životní nasazení, a je to tak jistě velice správné, je, že se snažíme jít opačným směrem. Tedy abychom byli v životě bohatší či přesněji řečeno zámožnější nejen pro své lepší sociální zázemí, ale také pro možnost služby potřebným včetně našeho křesťanského společenství, kterého jsme součástí. Dále chceme být přirozeně sytí, ale i sytící, šťastní, ovšem také druhé obšťastňující. Přesto se může stát, že tomu je z různých důvodů - jako například nyní v období pandemie Covidu-19 - přesně naopak. U nás nebo u někoho kolem nás. Stačí se občas v televizi podívat například na postižené lidi. Třeba – a to je velice trýznivé – na děti, ale také na to, jak to léta ovlivňuje atmosféru celé rodiny. Chci zkrátka říct, že první tři blahoslavenství, která Ježíš na adresu potřebných ve všech dobách pronáší, má dávat zcela uzdravující naději. Život nás všechny z podstaty své povahy více či méně neustále zraňuje. Ale Bůh nás ze své nejhlubší podstaty znova integruje a zceluje. Kdo tomu nevěří, o mnoho přichází.

     Bůh o mně v mých nejhlubších nesnázích nejenom ví, ale zároveň ve mně koná své jedinečné dílo! Otáčí vše pro mé dobro. To neznamená vždy nutně změnu vnější situace, abychom lacině neslibovali ráj na zemi, třeba výhru ve sportce když mi zkrachoval podnik, ale řekl bych spíše proměnu v mém nahlížení na skutečnost. Ráj začíná v srdci – je název jedné z velice dobrých křesťanských knih. Že bych od mocného Pána Boha očekával více? Rozumím, jenže jeho úmysly s námi jdou, přátelé, do větší hloubky. Někdy dopustí, že padneme na své úplné dno. A jen Bůh ví proč je to pro nás to nejlepší. Pak ovšem začíná něco, co někteří nazývají: úplná obnova, nebo uzdravující proměna. Mnozí lidé pak hovoří, že bez této vnitřní proměny by jejich život, byť "úspěšný" a  byť "šťastný," mířil do hluboké propasti svého osamocení a své bezpáteřnosti. Peklo - to je naprosté odcizení všem našim vztahům: k Bohu, ke druhým, nakonec i k nám samotným. A mnohdy k němu míří bohatství a sláva, kterou člověk nezvládne zpracovat k dobrému. Proto Ježíš nešetří bohaté a vlivné své doby.

     Pak ovšem Ježíš „zařadí dvojku“, a hovoří o štěstí pro všechny, kteří pro něho mají nepřijetí od ostatních lidí. Dokonce pro jeho jméno mohou být vyloučení, doslova vyhození, odtržení ze společenství většinové sociální skupiny. Řečtináři nás v původním řeckém textu informují, že je použité v této souvislosti slovo, které znamená, že vás někdo pro Ježíšovo jméno prohlásí za duchovně nečistého. Tedy zcela duchovně nepřijatelného. Doslova je řeč o exorcismu proti vám pro Ježíšovo jméno. To znamená, že právě proto, že se hlásíme k živému vzkříšenému Kristu, tak právě proto jsme středem posměchu, někdy i určitého ponížení či sociálního vyčlenění.

      V době, kdy Lukáš sepisoval toto evangelium, se všeobecně vědělo, že člověk, který přijal Krista za svojí novou životní Cestu, nemohl zároveň zůstávat součástí některých náboženských rituálů, protože by si to celé principiálně protiřečilo. Například jste nemohli vyznávat, že důvěřujete Hospodinu, který vás osvobozuje od strachu z toho, jak bude vypadat vaše budoucnost, a přitom byste z vnitřnosti zvířat po ránu věštili, jak tehdy bylo všeobecně ve zvyku a jak je dnes všeobecně ve zvyku po ránu číst mnohé nabízené horoskopy (a nemyslím ty pro zasmání), co se s námi stane v nejbližších dnech, týdnech, měsících a letech. To zkrátka nešlo a nejde dohromady.

     Buď věříme Bohu, který nás chce krok za krokem vést, nebo si svéhlavě půjdeme za svým, a proti jeho slovu si budeme hledat jiné předpovědi budoucnosti postavené na zcela odlišné, vůči Hospodinu opoziční, spiritualitě. Nejde o to, že by tyto starověké praktiky nefungovali. Naopak! Fungují. Mnohdy velice přesně. Jde o to, že vás odvádějí od cesty důvěry k Bohu. A ano, i svaté texty Písma o něm říkají, že je Bůh žárlivě milující. Jinými slovy, pokud chce někdo listovat pro své potěšení a pro svůj pocit bezpečí ve snářích, horoskopech a mnohých jiných osvědčených praktikách, které jistě nabízejí pravidelnou dávku útěchy, Hospodin Bůh respektuje i přes mnohý svůj zármutek, toto lidské rozhodnutí. Jeho záměrem je ovšem každému z nás nabídnout jinou lepší cestu: svůj osobní vztah. Ne tedy hvězdy, ale On sám jako Tvůrce hvězd chce provázet naše každodenní kroky.

     Uveďme prosím ještě jiný příklad, kdy se pro Ježíšovo jméno - tedy kvůli právu a spravedlnosti, které zastává Hospodin Bůh - dostanete do křížku s poměrně populárním názorem v naší společnosti: Bůh v celé Bibli povzbuzuje svůj lid, aby měl ve veliké úctě příchozí. Tedy cizince. A to proto, že jsou nejvíce zranitelní, jako byli Izraelité na cestě z Egypta přes poušť do své zaslíbené země. Když se ovšem setkám s názorem, že například Ukrajincům a Rumunům máme dát jasně najevo, že moc žádoucí mezi námi nejsou, nemohu s tím jako Boží služebník souhlasit. Nemohu tento postoj sdílet třeba v kruhu kouřících na svém pracovišti. Jsem ovšem v té chvíli svým názorem vyčleněn.

     A podobných příkladů, kdy se ukazuje, že nejste dvakrát žádoucí uprostřed nějaké konkrétní skupiny je určitě více. Nemáme se samozřejmě jako křesťané na jedné straně dobrovolně izolovat. Nemáme ovšem na straně druhé všemu lacině přitakat. Dobré svědectví není v podlézání druhým, velmi často nedovzdělaným nebo přímo nepřejícím či dokonce zlomyslným jedincům, ale ve věrnosti Boží lásce. Někdy následovat soucit Ježíše Krista ke druhým potřebným pro nás znamená stát se terčem všemožných pomluv a nepříznivé pověsti. "Hodný, ale hloupý," je možné vycítit z některých reakcí především těch, kteří se už smířili, že na světě platí jediné pravidlo: "Za dobrotu - na žebrotu."

     K naší uzdravující proměně ovšem patří také určité napomenutí, výstraha. Je to jako když vychováváme své děti. Někdy cukr, někdy bič. Někdy pohlazení, jindy zdvižený prst či plácnutí. Obojí z lásky, obojí k dobrému. Slovo běda se tenkrát používalo v souvislosti s tím, že vám něco vážného hrozilo, nebo že se vám již něco hrozného dělo. Tady jde však o napomenutí, abychom si případně nenesli znaky konkrétní Boží kázně, která není nikterak, pokud jednáme nesprávně, příjemná. Naopak, může bolet. Výrok, že koho Bůh miluje, toho přísně vychovává (doslova podle překladu Bible kralické: švihá), nebo výrok: že je těžké upadnout do rukou živého Boha, hovoří sami za sebe.

     Nejde o to nás něčím stresovat a strašit. Nejde o to, abychom upadli do negativní motivace v bezduché poslušnosti vůči tvrdému a trýznivému bohu. Evangelista Lukáš má patrně na mysli situace, kdy své nejosobnější vnitřní směrování, své existencionální uspokojení, kdy například svůj vztah k hmotným a finančním otázkám, nebo své osobní uznání či jiné životní potěšení zcela postavíme mimo Boží působení.

     Kdy se to může stát? Když své životní naplnění vidíme jen z perspektivy své výjimečnosti, a kdy právě pro to už nehledáme nic jiného. Přestaneme hledat něco více. Jsem zkrátka úspěšný, proč bych měl hledat cestu k Bohu? Mám krásnou rodinu, proč bych se měl zajímat o někoho jiného? Mám úžasné děti, proč by mě mělo zajímat místní společenství věřících? Mám své koníčky, proč bych měl hledat cestu ke svému ztišení? Jsem přece tak šťastný ve svém světě bez rušivých vlivů starostí všech kolem přítomných!

     Potom je postoj této naší sebestřednosti sám o sobě postojem, který se Božímu působení a Božímu požehnání vyhýbá. A na to si mají učedníci Ježíše Krista dávat pozor. "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní," říká Ježíš ironický na adresu všech, kteří, - jak už jsme si řekli, - nikoho a nic nepotřebují. Proto když se nám delší období daří, když nemáme žádné velké propady, jsme v riziku, že si více zamilujeme onu pohodu, onen klídek, onen falešný pocit naší nedotknutelnosti, než abychom každodenně hledali Boží království v našich příbězích. Ono nás pak, přátelé, podrží, když nám nebude dvakrát dobře.

     A tak, vážení čtenáři, ano, ať jsme především zdraví! Říká se to tak, že? Ovšem ve jménu našeho Pána Ježíše Krista - pro jeho věčnou čest a slávu!

     „Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, náš drahý Spasiteli, že cesta za tebou, je cestou k našemu plnějšímu lidství. Ty sám jsi se nevyhýbal nesnázím, ale přijímal je jako Otcovu školu tolik potřebnou pro sebe i pro druhé. Dávej nám, prosíme, statečnost a pokoru následovat tě v jakékoliv situaci. Ty jediný víš, kdy nám to bude k dobrému. Chválíme tě a vzdáváme ti úctu! Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2. list Korintským 8:9, ekumenický překlad Bible).

JK.