Můj čas

     Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů.“

     Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsem odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."

Evangelium podle Lukáše 23:33-43

     Vážení čtenáři, milí přátelé. Dnešní nedělí končí podle křesťanského kalendáře celý liturgický rok. Příští týden adventem začne nový. A tak je zajímavé, že dnes končíme tím, co souvisí s narozením Ježíše Krista na tuto zemi, na co nás má přicházející adventní období připravit. Tedy jeho oběti na kříži jako nejsilnějším výrazem lásky ke každému z nás. Ano, smyslem příchodu Božího Syna do našeho světa nejsou prvotně Vánoce, ale Velký pátek a Velikonoce. Ukřižování a zmrtvýchvstání. Dvě nejdůležitější události z Ježíšova příběhu. A protože jsme dnes četli místo z evangelia podle Lukáše, můžeme si hned prozradit, co nám chtěl evangelista Lukáš u ukřižování Ježíše Krista ukázat. „Kříž“ je pro Lukáše především „Cesta,“ a to cesta k našemu plnému lidství. Jak tomu více rozumět? Bůh nám křížem, na kterém umíral jeho Syn chce co nejzřetelněji vyjádřit, že smyslem našich životů je rozpoznat, proč jsme vlastně tady? Odhalit jaká je naše nejosobnější cesta? A potom po ní statečně jít, i když tomu druzí kolem nás nemusí příliš rozumět. Jinými slovy: odvážit se být co nejvíce sám sebou.

    Ježíš věděl, proč jde cestou kříže. Tam nám vyjádřil, že Boží láska je nad každou lidskou špatnost. To byla jeho cesta. Toto odhalit. Na nás je, abychom tomu věřili, když se na našich zcela originálních cestách potkáváme se stejnou špatností a zlem jako tenkrát on. A to ať už jde o netečnost většiny lidí, kteří se v davu – jako v našem příběhu – na Ježíše dívali, když trpěl. Ať už se jedná o posměvače, kteří se vám z různých důvodů jako výrazu určité povrchnosti smějí, jako tenkrát členové rady. Nebo ať už se jedná o nemoudré rádce, jako tenkrát vojáci, kteří nám radí, ovšem tak, že kdybychom je doopravdy poslechli, zcela bychom své vlastní cesty úplně opustili. Abychom naopak zůstali věrnými našim cestám, potřebujeme se opřít o Boží přítomnou a posilující lásku, jako tehdy Ježíš na kříži. A do toho všeho tu máme dva zločince ukřižované vedle Krista. Co nám chce evangelista Lukáš k tomu, co jsme si právě řekli, blíže poradit?

     Pokusme se o to: Kříž je duchovní veličina pro naší cestu. Ovšem cesta obou zločinců končí špatně. Zřejmě udělali něco zlého, proč nyní podle římského zvyku pomalé popravy udušením na kříži potupně umírají. Jeden z nich to přiznává, druhý na to vůbec nic nenamítá: „A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu…“ Tedy završení jejich existence je stejně náhlá, jako ostudná. Ovšem Ježíš je v jejich blízkosti. A ani nemusí příliš mluvit. Jenom to, že je uprostřed nich způsobuje, že jeden ho popírá, co by Spasitele, a druhý naopak přijímá. Je to tak, vážení čtenáři, i dnes s námi. Když se potkáváme s bolestí vlastního života, a pak něco slyšíme o Bohu, jedni na něho začneme nadávat, druzí před ním vyznáváme, že si za bolest mnohdy můžeme sami. Vždyť jsme se kolikrát Pána Boha neptali, když jsme se na křižovatkách svých cest rozhodovali, kudy dál jít. Nezajímal nás. Nebo jsme o něm vůbec nic nevěděli. O bolesti vlastního života, za kterou opravdu nemůžeme, dnes záměrně nic nepíšu. Je to téma, kterému sám příliš nerozumím. Mě osobně ovšem přivedlo v mých 17 letech k samotnému Bohu.

     Zločinec, který ale přiznává, že si nese za své činy následky spravedlivě, a který zároveň v Ježíši Kristu, i když potupně končí na kříži, rozpoznává svého Mesiáše, je zcela připraven mu odevzdat celý svůj slabý život: A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“  V tom všem je pro nás důležité poselství: Jen člověk uznalý je připravený přijmout Boží pomoc. Ten, který vidí vinu jen na svém okolí, ne-li přímo na Bohu, to nedokáže, jako onen druhý zločinec, který smutně uvízl ve své hořkosti. Na své cestě se neposunul ani o milimetr.

     Být dnes v ráji neznamená jen posmrtná dimenze jakéhosi Božího království. Být dnes v ráji také znamená jít po své nejosobnější cestě a radovat se, že nám bylo laskavým Bohem vše odpuštěno a zapomenuto. Že můžeme začít nanovo s čistým štítem. Že se můžeme odvážit jít proti proudu, ať už to znamená jiný životní styl, než od nás očekává většinová společnost. Nebo odlišný názorový proud. Být zkrátka plně sám sebou podle svého nejhlubšího cítění a smýšlení. Ráj je přece stav duše, která je neuvěřitelně šťastná! A to bych nám všem dnes ze srdce přál.

     „Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, náš společný Spasiteli a Pane, že jsi nám svojí statečnosti ukázal, že i my máme jít svými vlastními příběhy s důvěrou v Boží blízkost, s vírou, že nám vždy kryješ naše záda. Obdivujeme tě za to a nesmírně děkujeme! Jsi ten, který nás osvobozuje pro nás samé. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Evangelium podle Matouše 28:20b, ekumenický překlad Bible).

JK.