Můj čas

     Přišli k němu někteří ze saduceů – ti popírají vzkříšení – a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš nám ustanovil: ‚Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný. Jeho manželku si vzal druhý, pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali dětí a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku.“

     Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení. A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina "Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým". On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“

(Evangelium podle Lukáše 20:27-38, ekumenický překlad Bible)

     Milí přátelé, vážení čtenáři. Je před námi část evangelia podle Lukáše, která ukazuje na různé skupiny, které Ježíši Kristu kladou dobře připravené otázky. Když si je čteme, poměrně rychle zjistíme, že odhaluji jinou kulturu, než je ta naše dnes. Přesto věříme, že tato místa mají svojí nadčasovou vypovídací hodnotu i pro nás. Jakou? Pokusme se společně najít odpověď:

     Předně musíme rozklíčovat dvě skutečnosti: Ta první je, že otázky, které jsou kladené Ježíši, jsou vlastně otázky jen na oko. Dnes bychom řekli, že jde o tzv. „chytáky,“ kdy chceme někoho svojí zdánlivou otázkou nachytat, jak něčemu nerozumí, nebo dokonce, jak je pošetilý.

     Tak i saduceové chtějí Ježíše v jeho odpovědi přistihnout, že není ten, za kterého se vydává. Tedy Boží Syn. A už tady je pro nás něco nadčasového: Jak přistupujeme ve svých srdcích my k Ježíši Kristu? Kdo je pro nás? Je Boží Syn poslaný od Boha, který může promlouvat jako náš Zachránce do našich životů, nebo není? Je naše konečná autorita, nebo jednoduše není?

     Druhá skutečnost se týká samotných saduceů: Kdo byli historicky tehdy, a kdo mohou být typologicky dnes? Tehdy to byli politicky a nábožensky nejvlivnější lidé vyšší společenské vrstvy Izraele. Smetánka společnosti, která chtěla být vždy viditelná a slyšitelná. Věřili v jediného pravého Hospodina, avšak ze Starého Zákona tehdejší Bible si vybírali jen to, co se drželo tak trochu při zemi. Nevěřili na anděli ani na zlé démony. A nevěřili ani na jakési vzkříšení z mrtvých, což bylo za normálních okolnosti vždy velikou nadějí pro věřící Izraelity.

     Dnes bychom mohli říci, že je to onen typ lidí, kteří víru v jakési posvátno – totiž, že je něco nad námi – využívají jen zcela ve svůj prospěch. A aby to takto fungovalo, nechtějí příliš řešit konkrétní výzvy, které dnes evangelium před nás staví. Například, že nás jednou Bůh povede k zodpovědnosti, jak jsme odpovídali na jeho volání. To už by přeci bylo moc osobní a kontroverzní, viďte?

     A hned máme další aplikaci pro sebe: Je naše víra v někoho nad námi jen takové to, promiňte, hezoučké věření si pro náš občasný dobrý pocit? Abychom například vypadali jako více velkorysí, tolerantní, tak trochu osvícení kulturní lidé? Nebo nás naše víra vybízí k osobní zodpovědnosti před Pánem veškerého života i smrti Ježíšem Kristem?

      Saduceové tedy kladou Ježíši záludnou „otázku“, a využívají k tomu téma z tzv. levirátního práva, kdy podle Mojžíšova zákona bratr muže, jenž zemřel bezdětný, si má vzít ovdovělou švagrovou a mrtvému zplodit potomka, aby rod jeho bratra zcela nevymřel. V pozadí tohoto všeho je židovská naděje, že jednou při vzkříšení z mrtvých při příchodu Mesiáše ho ve svatém městě přivítají všechny Izraelské rody, tedy i ten zemřelého bratra. Proto se má takto postarat o bratrovo potomstvo, ale vlastně v souvislosti se vzkříšením i o jeho naplněnou budoucnost.

     Do toho všeho je samozřejmě zahrnuta i péče o vdovu. Dnes nám možná tato praxe připadá přitažená za uši, ale pochopme prosím, že tenkrát sociální systém neexistoval, a Hospodin takto vyjadřoval svojí praktickou péči o konkrétní životní situace nešťastníků, kteří by v jiných národech tehdejší společnosti se okamžitě dostali na jeho okraj. Je to tedy podle Božího Zákona výraz určité solidarity a Boží laskavosti.

     No, a před Ježíšem nyní saduceové vymýšlejí teoretickou situaci, kdy sedm bratří má jednu ženu, protože postupně jeden po druhém umírají. Nakonec umře i ta žena. Komu bude patřit při vzkříšení z mrtvých? Jasná, řekli bychom, otázka. A Ježíš na to odpoví, že tam už lidé nejsou jako manželé, ale jako svobodné bytosti. Tečka. Pokračuje pak, že mrtví opravdu jednou vstanou, protože Bůh přece není Bohem mrtvých ale živých, tedy v jeho přítomnosti zcela vzkříšených. Když čteme toto Ježíšovo vyjádření, právem se dostáváme k samotnému vrcholu našeho přemýšlení: Co se nám tím vším chtělo říci? Jen to, že naše představy o Božím království jsou příliš spjaté s našim pozemským smýšlením, jako měli saduceové představu, že se v nebi lidé chovají stejně jako na zemi?

     V tom bych osobně poselství nehledal, protože my vlastně nemáme příliš na výběr. Naše představy o nebi budou vždy více či méně ovlivněné našimi pozemskými zkušenostmi, a podle mě to vůbec nevadí. Naopak. Rád si představuji, že v nebi budu dělat věci, které mám tady na zemi rád, byť v závěru tohoto snění musím připustit, že to může být nakonec i poněkud lepší. Co je tedy onou výzvou z této části evangelia, tak důležitého slova, které z původního řeckého jazyka překládáme jako radostnou zprávu pro každého člověka? Co nás má oslovit, případě duchovně konfrontovat? Nyní bych vás chtěl, vážení čtenáři, poprosit o trochu pozornosti:

     Evangelista Lukáš po nás žádá, abychom vírou v Ježíše Krista byli více lidmi z jeho zcela osobního vztahu. To znamená, abychom byli více milosrdnými v běžném životě ke druhým, a zároveň více věrnými v důvěrném vztahu k našemu Bohu Otci. Jedno souvisí s druhým a naopak. Jenže někdy se do těchto vztahů vloudí pochybnost, která souvisí s tím, jak se náš reálný život nedaří podle našich očekávání a představ. Vysnili jsme si život ideální, ale on se jeví spíše jako boj o přežití. A právě tady nás může napadnout: není Bůh jen pohádka pro děti? Není to celé úplně jinak? Třeba že žijeme ve světě jen se zákonem džungle? Vždyť kde je nějaké právo a spravedlnost, za kterým prý stojí Hospodin?

     Ano, kde je On sám, když tolik v Bibli hovoří, jak se ujímá nejslabších? Zkrátka kde byl, když se mi „toto“ stalo?? To jsou, přátelé, vážné otázky. A právě k nim, podle mé interpretace dnešního oddílu z evangelia, zní Ježíšovo slovo povzbuzení: „Tvůj život má cenu! Má smysl, protože za ním stojí ten, který se o něho věrně stará. Má neuvěřitelnou hodnotu, protože jednou vyústí ve šťastný konec při vzkříšení." To ovšem neznamená jen laciné čekání na jakési vzdálené finále. Jde o to, že už dnes můžeme poznávat do stále větší hloubky, jak nás všude provází Boží laskavá péče, kterou jsme dlouho nemohli nebo nechtěli vidět. Dnes jí ovšem zahlížíme stále více. Děkujeme za ní, a přitom všem se naše srdce proměňuje a mění.

     Příběh o vzkříšení je o našem příběhu, který je Boží láskou průběžně kříšen. Probouzen a oživován. Uzdravován a krášlen. Přál bych proto nám všem, aby nás to stále více těšilo, a to i ve chvílích, kdy se toho navenek jakoby moc nemění. Jenomže, přátelé, mění! Změna začala v nás, a je jen na Bohu, jak bude pokračovat navenek. Důvěřujme Mu, prosím, a zároveň vstupme to tohoto zápasu o důvěru. Ovoce poneseme, jak Bůh slibuje ve svých zaslíbeních, v pravý čas.

     „Děkujeme ti, Hospodine, Pane náš, že máš ve svých rukou naše příběhy. Ty jsi jejich počátkem, průběhem i završením. Otevři pro to naše nitro, aby bylo vděčné, a to i tehdy, když to bolí, nebo nevidíme nic než tmu. Pro naději v našem Spasiteli Ježíši, který sám prošel veškerou temnotou, aby s námi soucítil. Amen.“

Slovo na cestu s požehnáním: „Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi.“ (2. list Tesalonickým 3:16, ekumenický překlad Bible).

JK.