Jdi na obsah Jdi na menu
 

O našich pokušeních

 

     Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“

     Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“

     Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.

(Evangelium podle Matouše 4:1-11, ekumenický překlad Bible)

 

 

     Vážení čtenáři. Cílem každého pokušení je nás svést. Od čeho? Kam? Od naší cesty k cestě, která není pro nás. Co to ovšem znamená, že není cestou pro nás? Znamená to, že na ní ztrácíme sami sebe, své nejhlubší já. Stáváme se na ní jinými slovy jen vlastními stíny šťastných představ jiných. Třeba těch, kteří z nás těží nějaký zisk. To mnozí víme. Naší otázkou ovšem je, jak se takovému pokušení bránit? Může nám v něm pomoci příběh našeho Spasitele? Je-li rolí evangelia každému z nás nabízet určitou alternativu k všedním situacím běžného života, a to především v živé naději, že vše nemusí být zákonité, jak to všude kolem sebe v jakési šedé všednosti vidíme, pak nepochybně ano! Co nám proto evangelista Matouš v situaci Ježíše Krista na poušti do našich příběhů nabízí? Pokusme se společně odpovědět:

     Ježíš je na počátku své osobní cesty, a hned přijde tato zkouška. Ještě nezačala jeho veřejná kazatelská činnost, a už přichází ďábel. Toto slovo v Bibli znamená: lidský nepřítel, protivník. Je to personifikace zla, které prý nad námi cíleně přemýšlí, jak nás z naší cesty odvádět. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ale Bible o zlu, které má inteligenci hovoří naprosto běžně. A samozřejmě, že jde také o určitý obraz. Ovšem to podstatné je, že je. Že jinými slovy funguje. Konkrétně, že nás svádí. Nakonec všichni máme tuto zkušenost, a nemusíme každou neděli chodit do kostela.

      Je-li tedy Kristův příběh i v situaci jeho trojího pokušení archetypem našeho autentického lidství, - lidství, které je originálním vyjádřením každého z nás, - pak se můžeme směle ptát, kde můžeme svádění očekávat i my v našem nejosobnějším soukromí? Prvním pokušením je oblast našich nenaplněných potřeb, našich různých „hladů," kdy z "kamenů" chceme obrazně řečeno dělat "chléb“. Co to znamená prakticky? Znamená to dělat si na svých životních cestách zkratky, kde se jen dá. Jako studenti jsme občas použili tahák. Výhodou takového taháku bylo, že jste si věci pečlivě připravili a zformulovali do minimální podoby. I to byla v jistém slova smyslu dobrá příprava! Ale pořád to dělat nejde. Něco se musíme naučit poctivě, aby to bylo i v hlavě. Občas je zkratka dobrá. Ale jinak musíme jít cestou, která má svá klesání i stoupání. Jde tedy o to zůstat na ní, i když není příjemná. Pro někoho to znamená respektovat své indispozice, pro jiného svůj věk, nebo své hranice slušného vychování. Když toto všechno překročíme, zapřeme tím své kořeny, které nás nesou, a pak se začneme hroutit.

     Zajímavá je i Ježíšova reakce: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Když už v zaměstnání skutečně nemohu, neříkám si ono likvidační: „Když nemůžeš, přidej víc,“ ale po příkladu Krista Ježíše: „Nejenom mojí práci je člověk živ.“ Jsem živý i Božím slovem, které mě nese, dává spočinout, obnovuje mě a znovu posílá tam, kde mě chce mít. Nemohu se stát strojem proti své lidskosti. Když ztratím sám sebe, co ještě budu? A tak i pravidelný odpočinek je důležitý, aby mohl každý z nás dlouhodobě konat, co je pro všechny přínosem. Vůbec způsob naší správné relaxace je velikým tématem současné destabilizované civilizace.

     Druhé pokušení ovšem sílí: Jeho podstatou je donutit Ježíše, aby využil svých kompetenci, ovšem pro zcela nelegální způsob. Je to asi jako když si pokladní půjčí na své soukromé výlohy. Má sice kompetence vybírat z banky finance. Ale už je nemůže použít, na co zrovna potřebuje. A právě k tomu je Ježíš, tak jako každý z nás, sváděn. Uveďme nějaký příklad: Jsem otec. Mám přirozenou autoritu. Ale v určité mé situaci jí použiji proti svým dětem. Ne pro ně, ale proti nim, protože třeba něco nechci poctivě dotáhnout do konce. Hodím to na ně a řeknu, ať si s tím poradí sami. Nebo máme nějakou zodpovědnost v práci. K někomu jí dodržujeme, jak bychom měli. K někomu moc ne, protože si nás omotal kolem prstu. Ano, mluvíme o korupci našich kompetencí a vztahů. Tak o tom je naše druhé pokušení. A jak opět Ježíš tomuto pokušení čelí? Právem a spravedlnosti: „Toto se zkrátka nehodí dělat! Je to nepřístojné, nesprávné, proti mým dobrým mravům.“ Mám zkušenost, že když toto svým nejbližším řeknu, takřka vždy nic nenamítají. Ba, co víc, získávám tím přirozenou autoritu.

     A třetí pokušení? To je vskutku nejďábelštější! Je vlastně o tom, jak se stát centrem veškerého dění. Jak být středem pozornosti. Jak být pupkem světa. Jak? Tím, že si všechno a všechny podmaním, aby se mi klaněli. Kdy se to děje? Takřka vždy, když jsem ten, kdo rozhoduje, co je důležité nejen pro mě, ale také pro ostatní. Ano, mluvíme vlastně o pokušení z ráje, kdy člověk sám podlehl pokušení rozhodovat, co je pro něho dobré, a co naopak zlé. Už to není Bůh, ale on sám. A tak ve chvíli, kdy svému kolegovi schvaluji nevěru, protože mu přejí rozkoš, nebo když kamarádovi přitakám, jak účinně krátit své daně, a mnoho jiných situací, kdy sám sobě či druhým slevuji, vždy se stavím do role toho, který bere na sebe, co je ve skutečnosti správné, a co ne. Jenže Bůh řekl: „Nezcizoložíš" a "nepokradeš,“ a pokud to nebudu respektovat, budu se odcizovat sám sobě. Vykradu své nejhlubší já, budu nevěrný svým hodnotám, ztratím se sám sobě, zbude ze mě jen málo.

     Aby to ovšem nevypadalo jako laciné moralizování. Vždyť víra je něco úplně jiného! Víra nabízí Boží zdroj, účinné východisko. A to je hledat sílu u Pána! V jeho veliké moci. Jak toto ovšem přiblížit, aby se nám to stalo uchopitelnějším, srozumitelnějším, živějším, osobnějším? Ano, je to víra, jako v Ježíšově příběhu, že ďábel nás nakonec vždy opustí, a andělé opět přistoupí a budou nás obsluhovat, když v našich trojích životních pokušeních zvítězí Boží modrost. Moudrost vždy ví, na čem záleží. Moudrost je vždy propojená nejen s naší obezřetností, ale také s hlubinami Božími, a to ať už to řekneme takto přímo, nebo nějak méně duchovně, přesto s tímto důrazem. Pokušení budou vždycky přicházet. Budou ale také odcházet, končit. A když jim budeme umět čelit, budeme následně v péči našich nejosobnějších andělů, tedy služebníků Božích, kteří nás mají na starost. Nemusíme si to nějak představovat. Přesto andělé v Bibli reprezentuji Boží péči nad každým z nás. Všichni máme své anděli, ať už se tomu smějeme, nebo tuto odvěkou pravdu předávanou z generace na generaci stovky let přijímáme pro svůj vnitřní klid jako zcela seriózní.

     A tak přeji nám všem potěšení a radost! Nemusíme, přátelé, podléhat svým životním pokušením. Nemusíme podléhat ani svým beznadějím, když jsme našim pokušením již podlehli. Vždy můžeme vstát a začít znovu. Moc bych nám to všem přál. Zakusit, že jsme nejen z masa a kostí, ale zrovna tak, že je nám v našich slabostech Boží přízeň vždycky nakloněná. Ne, abych toho zneužíval. Ne, abych s tím dopředu kalkuloval. Ale aby se nám všem stávala živým posílením a pomocí.

 

     „Děkujeme ti, Duchu svatý, náš společný Utěšiteli a Povzbuzovateli, za to že Ty vždycky víš, co každý z nás potřebuje, když přicházíme do rozličných pokušení a zkoušek. Také víš, jak nás posílit, abychom obstáli, nebo abychom mohli začít úplně znovu. Provázej nás, prosíme, a dej, abychom se učili důvěřovat tobě, Bohu své nejhlubší kreativity, síly, důstojnosti a krásy! Nechť je v našich slabostech vyzdvižená sláva našeho Vykupitele a Pána Ježíše Krista. Amen.“

 

Slovo na cestu s požehnáním: „Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo. Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘. Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1. list Korintským 6:12-20, ekumenický překlad Bible).

JK.